Student World

Sirius se nachází ve vzdálenosti asi 8,6 světelných let, a jedná se tak o vhodný cíl pro astronomický výzkum. Hlavní složka má hmotnost 2 Sluncí a poloměr 1,7x větší než naše mateřská hvězda. Ve vzdálenosti asi 19,8 AU od primární složky obíhá po dosti protáhlé eliptické dráze průvodce Sirius B s periodou 50 let. Jedná se o bílého trpaslíka, v objektu o velikosti Země je vměstnána hmota, odpovídající našemu Slunci. Výzkum těchto velmi hustých hvězd je důležitý, i když poněkud depresivní. Jako bílý trpaslík totiž jednoho dne skončí také naše Slunce.

Ještě předtím se Slunce stane za pár miliard let rudým obrem. Vnitřní planety Merkur, Venuše, Země a dost možná i Mars si nejdříve projdou kremací žehem a následně budou rozdrceny slapovými silami rozpínajícího se Slunce. Po odhození plynné obálky zbude v centru planetárního systému bílý trpaslík. Vzhledem k tomu, že Slunce přijde o část své hmoty, dojde i k rozhození oběžných drah vnějších planet. Gravitační rošády mohou některou přeživší planetu katapultovat ven ze systému. Naproti tomu některé planetky mohou být vymrštěny směrem k bílému trpaslíkovi.

Okolo mnoha bílých trpaslíků byl zaznamenán přebytek infračerveného záření. Astronomové tento jev koncem 80. let minulého století vysvětlovali mimo jiné tím, že pozorovanými hvězdami by ve skutečnosti mohli být hnědí trpaslíci. Teprve v pozdějších letech byla stopa zavedena správným směrem. Kosmické dalekohledy nakonec potvrdily, že se v okolí těchto bílých trpaslíků nachází prachové disky. Jejich původcem jsou patrně větší planetky, které byly gravitačními rošádami vymrštěny směrem k bílému trpaslíkovi, který je slapovými silami rozdrtil na prach.

Podobný prachový disk se pokoušeli hledat astronomové také u hvězdy Sirus B. Studie z posledních let naznačovaly, že by také tento bílý trpaslík mohl vykazovat příznaky „prašnosti“ ve svém okolí. Andrew J. Skemer a Laird M. Close (Steward Observatory, University of Arizona) probrali data z přístroje T-ReCS, který je instalován na severním dalekohledu Gemini. Z výsledků vyplývá, že okolo Siria B se žádný výraznější disk prachu nenachází.

Existence Siria B byla předpovězena německým astronomem Friedrichem Besselem roku 1844. Potvrzení objevu však přišlo až roku 1862, kdy průvodce Psí hvězdy pozoroval americký astronom Alvan Graham Clark pomoci svého půlmetrového dalekohledu na Dearborn Observatory.

Měření v moderní době odhadla povrchovou teplotu bílého trpaslíka na více než 25 000 K. Povrchová teplota bílých trpaslíků, u kterých byly odhaleny prachové disky, byla přitom vždy o dost nižší. Případný „rozdrcený“ materiál by se tak u Siria B nenacházel ve formě prachu, ale vysublimoval by do podoby „kovových par“. Výsledky studie však zavrhují i tuto možnost.

Převzato z webu Exoplanety.cz, upraveno.

autor Petr Kubala