Mezi taková témata patří důkazy o dávné existenci podmínek umožňujících život na Marsu a Voyager 1. Ten snad musí být důkazem existence mimozemšťanů, a to dokonce velmi blízkých mimozemšťanů! Jak jinak si vysvětlit, že Voyager 1 neustále opouští Sluneční soustavu a zase se do ní vrací?
Ale teď vážně. Voyager 1 Sluneční soustavu neopustil a tato věta bude ještě stovek let platit. Tedy asi…
Problémem totiž je, že existují hranice, které zkrátka musíme nějak uměle definovat. Například hranici nebo lépe česky „konec místnosti“ poznáte celkem snadno. Stačí se rozběhnout hlavou proti zdi a až se probudíte, budete vědět, kde váš pokoj končí.
Jsou zde ale komplikovanější případy. Tak třeba začátek vesmíru začíná 100 km nad námi. Ne proto, že by tam už nebyla žádná molekula atmosféry nebo zde nastával snad stav beztíže. Prostě je to pěkné číslo a tak se to označilo za hranici vesmíru. Mr. Monk by měl radost…
Konec Sluneční soustavy je něco podobného. Kde vlastně naše planetární soustava končí? Poslední planetou je (dnes) Neptun, ale nemusíte být astronom, abyste věděli, že za ním je ještě kupa dalších (zmrzlých) těles. Kuiperův pás prý sahá až někam 55 AU od Slunce. Pak je zde Oortův oblak. Ten sice nikdo nikdy neviděl, ale nějak ten původ komet vysvětlit musíme, že? Kde končí Oortův oblak neví asi ani samotné komety. Prý to může být snad i přes 50 000 AU (ne-li 100 000 AU). Hm, to už je hodně velká dálka.
Oortův oblak je místo, kde je gravitační vliv Slunce už velmi malý a naši mateřskou hvězdu byste tam považovali jen za jednu z mnoha hvězd na věčně temném nebi. Přesto však i zde, v místech, kam světlo Slunce letí několik dní až týdnů, mají objekty v rodném listě jako místo narození a trvalého pobytu uvedenu Sluneční soustavu (i když – kdo ví, kolik je tu emigrantů…. ale to už je jiný příběh).
A pak zde máme Voyager 1. Sonda se na svou cestu vesmírem vydala v září roku 1977. Po průletu kolem obřích planet si to namířila ven ze Sluneční soustavy. Pro případ, že by ji někdo našel, jsou na palubě ony slavné plakety a další blbůstky pro zelené či jinak zbarvené mužíky.
Kde je Voyager 1 dnes? Ve vzdálenosti 125,4 AU od Slunce. Je to daleko, je to opravdu hodně daleko. Je to ale skutečně mimo Sluneční soustavu, jak nám tvrdí palcové titulky?
Záleží na tom, co definujeme pojmem konec Sluneční soustavy. Podle jednoho předpokladu a nových informací je Voyager 1 „mimo“ už asi rok. Jen nebylo zřejmé, zda důkazy pro toto tvrzení jsou dostatečně silné. Abyste rozuměli: sonda zaznamenala pokles částic ze Slunce a nárůst počtu částic kosmického záření. To by ukazovalo na pokoření heliopauzy. Tato hranice není stálá a není ani zřejmé, kde přesně končí. Když k tomu připočtete poněkud složitou interpretaci dat ze sondy, máte tu „opuštění Sluneční soustavy“ několikrát do roka. Problém byl mimo jiné v tom, že Voyager 1 se měl dostat také „za bublinu slunečního magnetického pole“, což se ale podle první interpretace dat nestalo. Tentokrát však už prý opravdu sonda překročila heliopauzu. Tedy ne teď, ale před rokem. Tak dlouho totiž trvalo, než se vzdělané hlavy shodly, že tomu tak je. Konec heliosféry, tečka.
Slovníček:
Heliopauza je oblast heliosféry, kde se dynamický tlak slunečního větru rovná dynamickému tlaku mezihvězdného prostředí
Heliosféra je oblast kolem Slunce, v níž se šíří sluneční vítr.
Sonda se ovšem stále nachází v gravitačním vlivu Slunce. Je to asi stejné, jako když loď opustí břeh. Přesto se však ještě nějakou dobu pohybuje ve vodách, formálně patřících onomu státu. Teprve později vpluje do mezinárodních vod.
Pokud je heliopauza konec Sluneční soustavy, pak to zkuste vysvětlit nějaké kometě, přilétající z oblastí mnohem vzdálenějších, než je ta, ve které se nyní pohybuje slavný vyslanec lidstva. Jsem zvědav, zda budou vaše argumenty k objektu o velikosti i pár kilometrů a rychlosti pár desítek km/s vyslyšeny. Proslýchá se, že naposled zkoušeli konec Sluneční soustavy zpochybnit dinosauři…
Převzato z webu Exoplanety.cz, upraveno.
