***Oznámení Archeologického ústavu AV ČR
Právě minulá intenzivní výstavba vedla současné archeology k představě, že zdejší archeologický potenciál je již vyčerpán a že lze jen stěží očekávat významnější objevy.
V druhé polovině loňského roku prováděl Archeologický ústav AV ČR, Praha, v.v.i. záchranný archeologický výzkum, jehož investorem bylo Kanadské velvyslanectví, a ve spolupráci se společností Archeo Pro o.p.s. záchranný archeologický výzkum v Papírenské ulici, jehož objednavatelem byl Ústav organické chemie a biochemie AV ČR. Oba výzkumy přinesly nad očekávání dobré výsledky a významně přispěly k poznání dávné minulosti Prahy. V Papírenské ulici bylo na ploše 410 m2 zjištěno osídlení již z 5. tisíciletí př. n. l. a náleželo nositelům kultury s lineární keramikou a následně nositeli kultury s vypíchanou keramikou. Na zkoumané ploše byla identifikována mocná kulturní vrstva a velké množství zásobních jam. Kromě keramických fragmentů byl objeven početný soubor štípaných nástrojů, jejichž provenience přesahuje hranice našeho území. Kromě v Čechách běžně se vyskytujících surovin, jsou zastoupeny silicity bavorské, polské a moravské. Mezi méně zastoupené artefakty patří fragmenty sekeromlatů a seker, kamenná drtidla a unikátní keramický šperk – závěsek ve tvaru mušle.
Další osídlení na zkoumané ploše osídlena lze datovat až do 2. století před naším letopočtem a lez jej přičíst Keltům. Z té doby pochází tři zahloubené stavby – polozemnice, pozůstatky ohrad a plotů, zahloubené sídlištní jámy a mocná kulturní vrstva. Vedle četného keramického materiálu je nutné zmínit sérii tkalcovských závaží, několik fragmentů železných spon, či zlomky náramků z nejrůznějších druhů materiálu (sklo, bronz, keramika, švartna).
Nejvýraznější osídlení je doloženo pro dobu římskou, tj. v období kdy na našem území sídlily germánské kmeny. Nejvýznamnější archeologickou situací z této doby je mocné, silně stratifikované kulturní souvrství, které je pozůstatkem vývoje lokality v 1. a 2. století n. l. V celé zkoumané ploše byla dále zachycena více jak desítka zahloubených staveb – chat, tisíce kůlových a tyčových jamek – pozůstatků nadzemních konstrukcí a interiérů domů, nejrůznější sídlištní zahloubené objekty, baterie tří železářských pecí a pec na zpracování vápna, později reparovaná na pec chlebovou. Artefakty tvoří ucelený soubor předmětů typických pro sídelní areál tohoto typu. Keramický materiál je zastoupen fragmenty nádob, závažími, přesleny a mazanicí – pozůstatku po výmazu stěn domů. Spektrum tehdejší stravy vykresluje početný osteologický materiál. Rozpoznány byly kosti hovězího a vepřového dobytka, kosti ovce a kozy a doklady konzumace ryb a říčních škeblí. Z kostí je vyrobena i série vlasových jehlic. Artefakty vyrobené z barevných kovů representuje vysoký počet spon a v neposlední řadě i nejrůznějších slitků a fragmentů bronzu. Zachyceny byly vedle velkého množství železářské strusky i dva železné nože, které ve spojení s identifikovanými pecemi dokládají intenzitu železářské výroby. Z drobnějších nálezů nelze nezmínit několik korálků ze skla a jantaru, a dva fragmenty kvalitní keramiky římsko-provinciálního původu.
Druhá zkoumaná plocha se nachází v ulici Ve struhách, kde v září a říjnu 2011 proběhl pod vedením Archeologického ústavu AV ČR, Praha, v.v.i. záchranný archeologický výzkum na parcele č. p. 95. Na pozemku byly zkoumány na ploše 450 m2 doklady kontinuálního osídlení sahajícího od neolitického období až po raný středověk. S určitou nadsázkou je možné konstatovat, že zde archeologové měli možnost prozkoumat osídlení tellového charakteru. Tell (sídlištní pahorek) charakterizuje silné sídlištní souvrství, které vzniká v důsledku dlouhodobého hromadění pozůstatků lidské činnosti. Tell je charakteristický především pro oblast Blízkého východu, v našem prostředí je zcela výjimečný. Mocnost kulturního souvrství v ulici Ve struhách dosahuje až 190 cm a naplňuje podstatu tohoto termínu více než dostatečně. Tato skutečnost je v rámci české archeologie zcela výjimečná.
Na lokalitě je doloženo předběžně nejméně pět hlavních chronologických fází osídlení, které jsou zastoupeny různými úrovněmi zahloubených objektů. Pokrývají neolitické (kultury s lineární a vypíchanou keramikou) a eneolitické období (jordanovská či michelsberská kultura), dobu bronzovou (knovízská kultura, především ve štítarské fázi) a dobu železnou (bylanská kultura). Nálezy keramiky z laténského a římského období, které byly roztroušeny ve svrchních partiích kulturního souvrství, napovídají, že zde tehdejší lidé také sídlili, ale při pozdějších terénních úpravách byly doklady osídlení zničeny.
Během výzkumu byly nejčastěji zachyceny pozůstatky dřevěných konstrukcí domů (kůlové jámy a jamky a základové žlábky) a jejich zahloubené interiéry. Dále byly prozkoumány zásobnice, různě velké odpadní jámy a otopná zařízení související s obydlími. Objeveny byly i doklady pohřbívání. Dva žárové hroby uložené v keramických urnách lze předběžně datovat do štítarské fáze knovízské kultury. Nádoby byly vyjmuty in situ a nyní čekají na analýzu jejich obsahu. S žárovým pohřbíváním může rovněž souviset i kamenná destrukce o nepravidelném oválném průměru, jejíž význam dosud není přesně určen.
Pravděpodobně nejvýznamnější nález představuje soustava linií, které jsou interpretovány jako doklady po orbě. Celkem ubenečse podařilo identifikovat čtyři nepravidelné paralelní brázdy (šířka linií 8–10 cm a maximální hloubka 8 cm) v celkové délce 9 metrů. Předběžně lze vznik brázd datovat do starší fáze eneolitického období (cca 3800 až 3500 př. n. l.). Nejstarší doklady používání háků a jednoduchých pluhů se v Evropě objevují v přibližně stejné době (kolem 4000 př. n. l.). Zpravidla se jedná o tzv. křížovou orbu, avšak vyskytují se i případy jednoduchých paralelních linií, především pod mohylami. V tomto případě hovoříme o tzv. rituální orbě. Výjimečnost nálezu z Bubenče tkví ve skutečnosti, že nalezené paralelní linie (brázdy) pravděpodobně nelze pokládat za rituální orbu. Jednalo by se o nejstarší doklad pole na našem území.
Nálezy z obou zkoumaných ploch se navzájem doplňují a pokrývají celé pravěké období od nejstarších zemědělců po germánské kmeny po přelomu letopočtu. Jejich detailní vyhodnocení je otázkou nejbližšího období. Na archeology čeká dvě stě beden artefaktů a více než tuna půdních vzorků pro přírodovědné rozbory. Oba archeologické výzkumy prokázaly, že naleziště v Bubenči představuje v našem prostředí zcela mimořádný typ lokality. Zároveň se ukázalo, že stále ještě zbývají jeho neporušené části, které mohou být zkoumány moderními archeologickými metodami. Ochrana jeho zbývajících částí by se měla stát důležitým úkolem nejen Archeologického ústavu.
