Nová analýza vychází z datovací metody založené na rozpadu izotopu hliníku 26 a berylia 10 v křemenných usazeninách, které provázely nálezy. Z téhož materiálu si tehdejší lidé vyráběli i nástroje; izotopové analýze byly podrobeny i ty.
Předatování má význam vzhledem k tomu, že pekingští lidé kvůli tomu obývali krajinu severní Číny v jiné fázi glaciálního cyklu, kdy bylo chladněji. Jakým způsobem se životu v takovém prostředí dokázali přizpůsobit? Nálezy neobsahují žádné důkazy používání ohně (byť ve starší literatuře se lze setkat s opačným tvrzením) ani stopy oděvů či kožešin – ty se ale nemusely dochovat.
Nová datovací metoda, kterou vyvinul profesor Darryl Granger z Purdue University, má smysl všude tam, kde není možné použít datování pomocí vyvřelých hornin – což byl i případ Čou-kchou-tienu. Příslušné izotopy hliníku a berylia vznikají v kazech křemenných hornin účinkem radiace. Jakmile je hornina „pohřbena“, začnou se rozpadat; čím menší je jejich zastoupení, tím je tedy hornina starší.
Vlastní stanovení i předcházející izolace vzorku je ale dost náročné a zatím ho údajně zvládnou jen dvě laboratoře na světě. Křemen je třeba oddělit od zbytku sedimentu a pak v něm stanovit velmi nízké hladiny stopových prvků.
Zdroj: Eurekalert
