Student World

Prvoci, kteří jsou za ně zodpovědní, jsou rozšiřováni malými hmyzími přenašeči, krevsajícími flebotomy – což činí snahy o potlačení onemocnění v endemických oblastech ještě obtížnější. Stále častěji jsou však nalézáni i jiní krevsající členovci, například tiplíci (Ceratopogonidae), u kterých jsou leishmanie prokazovány pomocí metody PCR. Veronika Šeblová a další vědci z parazitologického týmu profesora Petra Volfa jako první zjišťovali, zda jsou leishmanie schopny se vyvíjet kromě flebotomů i v evropském druhu tiplíků!

Vše začalo v roce 2004, kdy byla v Austrálii objevena úplně první kožní leishmanióza na kontinentu. Započalo horečné pátrání po jejím přenašeči. Ačkoli se tam sporadicky vyskytují flebotomové rodů Phlebotomus a Sergentomyia, nepodařilo se u žádného z nich živé leishmanie detekovat. Ale pokud je nešířili flebotomové, jejich jediní známí hmyzí hostitelé, tak co? V roce 2011 byla záhada rozlousknuta, a to s velmi překvapivým výsledkem: Leishmanie byly nalezeny v tiplících a podle nálezů více morfologických stadií bylo zřejmé, že se v nich i vyvíjejí.

Tiplíci žijí všude v Evropě, český tým si proto položil otázku, zda i evropské druhy mohou leishmanie přenášet. Laboratoř profesora Volfa už v minulosti objasnila a upřesnila životní cykly různých druhů leishmanií, a tak se pustila i do úkolu prostudovat jejich vývoj v tiplících. Vědci se zaměřili zejména na druh Leishmania infantum, který je nejčastějším a nejnebezpečnějším druhem v Evropě. Prokázali, že leishmanie jsou schopny se vyvíjet několik dní v krvi nasáté do střeva tiplíka Culicoides nubeculosus, ale nedokážou se poté uchytit ke stěně trávicího traktu, aby se vyhnuly vypuzení ze střeva přenašeče spolu s nestrávenými zbytky nasáté potravy.
Nákazy experimentálně infikovaných tiplíků byly v prvních dvou dnech po sání krve s leishmaniemi poměrně silné; třetí den výrazně poklesly a od čtvrtého dne již paraziti většinou nebyli pod mikroskopem pozorovatelní. Přesto metoda PCR u některých samic tiplíků prokázala výskyt DNA leishmanií ještě sedmý den po infekci (což u nich bývá dostatečné k tomu, aby dokončily svůj cyklus v přenašeči a přeměnily se na stadia infekční pro obratlovčího hostitele). V tu dobu se však již dle mikroskopické analýzy žádné životaschopné leishmanie ve střevě flebotomů nenacházely. Je třeba si uvědomit, že DNA parazitů se zachovává v přenašečích i několik dní, přestože prvoci jsou dávno mrtví. Proto je vždy nezbytné kombinovat analýzu DNA s mikroskopií. Jedenáctý den už DNA leishmanií v tiplících detekována nebyla.
Hlavní dobrou zprávou této studie je, že evropští tiplíci rodu Culicoides leishmanie nepřenášejí. Je ale možné, že australský rod Forcipomyia je mnohem vhodnější přenašeč než právě Culicoides. O tom, že i v Evropě existují jiní přenašeči leishmanií než flebotomové, se v současnosti velmi diskutuje, zejména v souvislosti s nálezy DNA leishmanií u klíšťat a blech. Studie českých vědců však ukázala, že samotná DNA zjištěná pomocí metody PCR neznamená, že parazit se v přenašeči množí a je schopen dokončit vývoj. Do budoucna by proto bylo vhodné podobné experimenty uskutečnit třeba i u klíšťat a blech.

Šeblová, V., Sádlová, J., Carpenter, S., Volf, P. Development of Leishmania Parasites in Culicoides nubeculosus (Diptera: Ceratopogonidae) and Implications for Screening Vector Competence. Journal of Medical Entomology 49, 967-970 (2012).
Zpracovala: Julie Nováková

Převzato z popularizační rubriky Přírodovědecké fakulty UK Praha

autor