Student World

tisková zpráva Národního parku Šumava

Autor výzkumu Pavel Šustr shrnul výsledky do zajímavé publikace s názvem Jelenovití na Šumavě.

Správa Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava stále zhodnocuje výsledky telemetrického sledování jelenovité zvěře na Šumavě. „Rozsáhlý a mnohaletý projekt, který na Šumavě trval od roku 2005 do roku 2011, se zabýval studiem pohybu, aktivity a chování jelenovitých žijících na území Národního parku Šumava,“ vysvětluje Pavel Šustr, který je bývalým vedoucím telemetry týmu Správy NP a CHKO Šumava.
Jedním z výstupů telemetrického sledování tří druhů jelenovitých – jelena evropského, srnce obecného a losa evropského na Šumavě je i zbrusu nová kniha „Jelenovití na Šumavě“.
Výzkum jelenovitých na Šumavě přinesl celou řadu zajímavostí a nových vědeckých poznatků, které jsou významné i v evropském měřítku. Divoká příroda Národního parku Šumava je pro takový vědecký výzkum přímo předurčená.
„Prostor pro velká zvířata, zejména savce, v Evropě ubývá. Šumava společně se sousedním Bavorským lesem představuje jedno z posledních území ve střední Evropě, kde ještě zůstalo místo pro velká zvířata, která zde dokáží přežít, najít zde dostatek prostoru pro potravní nároky i jiné aktivity a kde jejich počty jsou dostatečné k dalšímu udržení populace,“ napsal Pavel Šustr v úvodu nové knihy.
Celoroční sledování, kdy měla zvířata na krku upevněné speciální obojky, umožnilo vědeckým pracovníkům Správy NP a CHKO Šumava načerpat detailní informace o životě jelenovitých během celého roku.
Zajímavostí je rozhodně fakt, že jeleni z německé i české strany hranice zachovávají původní návyky svých rodičů. „Jeleni na české straně Šumavy chodí přesně do míst, kde dříve stály dráty, které byly před státní hranicí. Stejně je to s německými,“ popisuje Pavel Šustr.
V praxi to znamená, že němečtí jeleni chodí na pastvu do našeho vnitrozemí, ti čeští do Německa ale nikdy nepřijdou. Protože dráty označující naší státní hranici byly daleko před ní.

Každý sledovaný jelen a každá laň dostali při telemetrickém sledování své jméno. Autor pak v každé kapitole sleduje chování jednotlivých zvířat, kteří dostali i svá jména – například jelena Richarda, Isábel, Lojzy nebo laně Vlasty. Zajímavé prvenství si připsal jelen Radek, který v době říje došel kvůli lani nejdelší úsek. Jednalo se o vzdálenost mezi Strážným a Smrčinou.
Z nich můžeme vysledovat následující zajímavosti: „Podíváme-li se například na poznatky týkající se jelena evropského, zjistíme, že jelen evropský na Šumavě potřebuje teritorium v průměru 60 km2 a meziročně shodné území opakovaně využívá v po sobě jdoucích letech,“ uvádí Pavel Šustr s tím, že populace jelenů a laní se dělí na sezónní migranty a usedlé jedince.
Srnec obecný potřebuje ke svému životu na Šumavě výrazně menší území než jelen, řádově jednotky km2. Občas ale podniká dálkové přesuny za účelem hledání nových teritorií, nejdelší zaznamenaný přesun sledovaného srnce měl přes 60 kilometrů. „Vliv srnce na obnovující se les na Šumavě je (při současných stavech) minimální – v zimě jsou nejvíce preferovaná území kryta sněhem, v létě v potravě převažuje bylinná složka. Vzhledem k faktu, že početnost populace srnce je přirozeně kontrolována predátorem – rys ostrovid – na nízkých počtech, vliv srnce na les není velký,“ uvádí Pavel Šustr.
Zajímavá zjištění přinesl výzkum ohledně šumavské populace losa evropského. Vzhledem k úplnému vymizení třeboňské populace je ta šumavská dosud posledním zbytkem tohoto druhu v České republice. „Losa je tak třeba maximálně chránit i přes občasné škody na lese,“ vysvětluje Pavel Šustr.
Co se týká invazních druhů šumavské jelenovité zvěře – daněk evropský, jelen sika – nepředstavují zatím podle Šustra pro Šumavu větší hrozbu. „Nárůst počtu jelena siky však může v budoucnu způsobit problémy křížení s jelenem evropským,“ varuje Šustr.

autor Pavel Pechoušek