Tento text je recenzí knihy:
J. Lovelock: The revenge of Gaia. Why the Earth is fighting back – and how we can still save the humanity. [Pomsta Gaii. Proč Země vrací úder – a jak přesto můžeme ještě zachránit lidstvo.] Penguin 2006.
S Jamesem Lovelockem (*1919), autorem teorie Gaia, se mohla česká veřejnost seznámit prostřednictvím dvou překladů jeho knih a řady článků o něm.
Po čtyřicet let nám tento vizionář, nadšenec, renomovaný vědec, vynálezce a soukromý badatel předkládá svou vizi živé planety jako jediné lodi, na které se vezeme, na jejímž fungování a obyvatelnosti se podílíme, a to se všemi ostatními živáčky, co jich kdy bylo. Může jeho nejnovější kniha přinést ještě něco nového, kromě stesků tak typických pro staré lidi – že všechno se to řítí do řiti – kterým stejně nikdo nenaslouchá?
Popravdě, i to se tam najde; a pochopitelně hodně odkazů na předchozí knihy a publikace. Starý pán však zároveň referuje o knihách vyšlých v minulém roce a o nedávných konferencích, jichž se aktivně zúčastnil – takže za čtení to stojí.
Představte si obří dopravní letadlo plné cestujících. Tam někde, ve stratosféře, se jim dostane osvícení, že výfukové plyny z jejich stroje přispívají ke smrtelnému znečištění ovzduší, a oni začnou vehementně žádat, aby s tím piloti okamžitě přestali, vypnuli stroje a přistáli jen plachtěním. Poznání, jehož se cestujícím dostalo, je jistě užitečné, přesto bude lepší nejdřív při – stát za pomoci motorů, aby osvícenci mohli o svém poznání tam dole referovat či přímo jednat. Toto podobenství slouží Lovelockovi jako obraz situace dnešního lidstva. Víme, říká, že zahlcujeme atmosféru obrovským množstvím oxidu uhličitého, tudíž hrozí už v tomto století přehřátí planety, zatopení velkých pobřežních oblastí, hurikány, hladomory, změny mořského proudění a podobné pohromy.
Víceméně tušíme, že nás to čeká, a přesto nemůžeme najednou „vypnout“: přestat spalovat fosilní paliva a začít pracovat na nápravě.
Také nečinnost (podobně jako vypnutí) by vedla ke katastrofě, která by sice nezahubila druh Homo sapiens, ale určitě by znamenala konec naší civilizace. Pro šťastné přistání potřebujeme nějaký čas, abychom mohli přejít na jiné zdroje energie.
Nejsou to ovšem větrné turbíny hyzdící obrovské plochy krajiny, není to „biopalivo“, které vyžaduje zemědělsky obdělávat obrovské plochy, a nejsou to sluneční články; ani jeden
z těchto zdrojů koneckonců nedokáže pokrýt naše potřeby víc než z několika procent. Východiskem může být pouze termojaderná fúze, a dokud ji neumíme, musíme nutně stavět klasické „atomky“ se štěpnými reaktory. Tudy vede ústupový boj k záchraně, spojený s mnoha oběťmi (autor to přirovnává k bitvě u Dunkerque, která roku 1940 zachránila britskou expediční armádu). Navíc kniha obsahuje mnoho doplňujících úvah, jak například směstnat města na malou plochu a zlikvidovat suburbie, které hrozí zadusit celou krajinu, a také řadu futuristicky vypadajících projektů jak planetu chladit po přechodnou dobu – od produkce aerosolů až po umístění „stínítka“ do libračního bodu mezi Sluncem a Zemí.
Z řečeného je zjevné, že většina zelených hnutí nebude knihou nadšena. Autor, jak ostatně činil už v předchozích knihách, bagatelizuje jejich – naši – obsesi radiačním či chemickým znečištěním. (Dělá to asi takto, příklad je ale můj: Slyšeli jste nějakou vládu mluvit o radikálním omezení automobilismu? Ne. Jistě jste ale slyšeli hodně planých řečí o dusičnanech v ředkvičkách a o jejich zákonném ošetření. Ostatně všichni známe televizní publicitu lidí v ochranných skafandrech odebírajících vodu z Labe, zatímco děti na velkých křižovatkách běhají „jen tak“… Podobné disproporce kritizuje na zelené politice – u zanedbatelných problémů jsou zbytečně akční, zatímco velké problémy, kde je nutno opravdu pracovat, se nechávají stranou.)
Tvrdí, že v populaci, která se dožívá v průměru více než 70 let, musí nutně třetina jedinců umírat na nádorové choroby. Příčinou je kyslík, odpovědný za neustálou produkci vysoce reaktivních radikálů v těle: čím déle žijeme, tím větší nebezpečí, že se toho dožijeme… Nádorová onemocnění způsobená civilizací však stejně nestojí za řeč v situaci, kdy se potápí celá loď.
Podobné je to s obsesemi kolem „organických“ potravin a podobných aktivit, které jsou spíše tématy politických her než cestou z trablů. Sdělení tohoto typu, která nepůjdou
každému pod fousy, je v knize mnohem víc a stojí za zamyšlení.
Text je úryvkem z knihy
Anton Markoš: Profil absolventa, Academia, Praha 2008
O knize na stránkách vydavatele
V nakladatelství Academia vyšla letos rovněž recenzovaná kniha (pod názvem Gaia vrací úder). I z této knihy přineseme na Scienceworldu ukázky.
