Mitochondriální DNA a DNA chromozomu Y se v Africe vyznačují staršími liniemi než mimo ni. Co to ale ve skutečnosti znamená? Představme si současnou mitochondriální rozmanitost jako skutečný strom, řekněme velký dub. Potom kořeny, kmen a nejspodnější větve se všechny nalézají v Africe. Přitom jak strom rostl, tyto větve vyrašily první, a jsou proto nejstarší. Znamená to tedy, že strom začal růst v Africe. Jak postupujeme po kmeni nahoru, začínají se objevovat větve, které se nacházejí u neafričanů. Ty vznikaly později. Jak vysoko ale musíme vylézt, abychom na tyto neafrické větve narazili? Odpověď nalezneme hezky vysoko. Pokud náš strom začal růst před 150 000 lety, což představuje stáří kořenů, potom neafrické větve vyrašily velmi blízko vrcholku ne dříve než před 60 000 lety. Většina lidské evoluce se odehrála v Africe, takže je logické, že zde nalézáme větší rozmanitost. Většina větví genetického stromu se nachází pouze u Afričanů.
Půvab genetických údajů je v tom, že nám poskytují jasný obraz postupu krok za krokem z Afriky do Eurasie a Ameriky. Genetická rozmanitost, kterou na celém světě nacházíme, je rozdělena do samostatných, i když příbuzných jednotek definovaných znaky. Tyto znaky představují potomky kdysi dávno vzniklých mutací a jejich sledováním na mapě světa můžeme odvodit podrobnosti o dávných migracích. Sledováním pořadí mutací, doby, v níž k nim docházelo, a demografických detailů (jako je zánik populací či jejich expanze) můžeme zjistit podrobnosti o lidském stěhování. A první důkaz pochází od jistého muže, který žil asi před 31 000 až 79 000 lety a měl dosti důležitou náhodnou mutaci ve svém chromozomu Y. Tento muž byl celkem prozaicky pojmenován M168. Trochu barvitěji ho můžeme označit za eurasijského Adama, pra…pradědečka všech současných mužů neafrického původu. Poutě, které podnikli jeho synové a vnuci, vymezily následující směřování lidské historie.
Je možná překvapivé, že nejjasnější důkazy o trase, již sledovali naši předkové při svém putování z Afriky, poskytuje chromozom Y. Nemají snad muži tendenci se v mládí „vydovádět“, a tak do daleka šířit genetické signály? Kupodivu to o mužích neplatí a poměrně rychlá ztráta starých polévkových receptů v mužské linii (kterou jsme použili ke zdůvodnění relativně nízkého stáří Adama) znamená, že muži žijící v určité oblasti mívají poměrně nedávného společného předka, čímž nám poskytují zřetelné „otisky prstů“ pro každou geografickou oblast. To znamená, že Y poskytuje nejjasnější důkazy o cestách, které dávní lidé podnikali. Je to skutečně doslova „pouť muže“, jež nám dává nejlepší nástroj pro získání podrobností o této cestě. I prozkoumání ženské linie je samozřejmě důležité – musíme vědět, zda sledovala stejnou cestu; jinými slovy, zda ryba byla stále s jízdním kolem. Je to však chromozom Y, který nám poskytuje vskutku nejčistší destilát lidské migrační historie.
Podíváme-li se pečlivěji na uspořádání větví na mitochondriálním stromě, nalezneme zde podobné uspořádání jako u chromozomu Y – všechny neafrické mitochondriální větve se oddělují z jedné větve na kmeni, což znamená, že náš Adam M168 měl do páru svou Evu. Naštěstí tato eurasijská Eva žila asi před 50 000 až 60 000 lety, takže se mohla s eurasijským Adamem setkat. Dostala také dosti přízemní jméno L3 a její dcery doprovázely syny M168 na jejich cestě při osidlování světa.
Podle dnešního rozšíření potomků M168 a L3 v Africe můžeme usuzovat, že oba žili v severovýchodní Africe v oblasti dnešní Etiopie a Súdánu. Stejně jako všichni současní muži sdílel M168 se svými africkými bratranci hlubší kořeny rodokmenu. Jeho linie představuje hlavní větev vyrůstající z lidského rodokmenu a její „výhonky“ najdeme v DNA všech dnešních Eurasiatů, kteří jsou zároveň prostřednictvím M168 spojeni s africkými kořeny našeho druhu. Ve stromovém podobenství každý studovaný znak určuje místo rozvětvení, a tedy místo, v němž se větev dělí na dvě menší větvičky. Kdybychom neměli jiné znaky než M168 a L3, byly by naše stromy dosti řídké, skládaly by se z kořene (Adam a Eva) a jednoho rozvětvení na stromě (určeném M168 nebo L3) na větev vedoucí ven z Afriky a větev, která zůstala v Africe. Strom je však naštěstí košatý a obalen listovím, což ukazuje, jak probíhal jeho růst, a zaznamenává tak mapu našeho putování.
Velmi zajímavé je, že jak na mitochondriálních větvích, tak na větvích chromozomu Y následují hned po větveních M168 a L3 další větvení, která rozdělují eurasijské větve na oddělené skupiny, dvě v případě mtDNA a tři v případě Y.
Jak u chromozomu Y, tak u mtDNA je jedna ze skupin běžnější než ostatní. Představuje asi 60 % neafrických větví (nebo linií) v případě mitochondriální DNA a více než 90 % v případě Y. Jinými slovy, většina dnešních neafričanů, kteří žijí na celém světě na místech tak vzdálených, jako je Evropa, Indie a Jižní Amerika, má mtDNA a chromozom Y, jež patří do této početnější skupiny. Ty vzácnější linie se nacházejí pouze v Asii, Australasii a v Americe. A právě tyto vzácné linie tvoří většinu typů DNA mitochondrií a chromozomu Y původních obyvatel Austrálie.
Naše vzácná mitochondriální skupina dostala jméno M podobně jako ředitelka oddělení MI6 ve filmových bondovkách. Když použijeme biblické terminologie, můžeme říct, že Eva zplodila L3 a L3 zplodila M. Podle nedávného výzkumu Lluise Quintana-Murci, katalánského vědce působícího v Paříži, svědčí rozšíření skupiny M o časném putování z Afriky, které pokračovalo podél pobřeží jižní Asie, až nakonec dosáhlo jihovýchodní Asie a Austrálie. M téměř chybí na Blízkém východě a není k nalezení v celé Evropě, tvoří však více než 20 % mitochondriálních typů v Indii a téměř 100 % v Austrálii. Quintana-Murci odhadl jeho stáří na 50 000–60 000 let a z jeho rozšíření se zdá, že lidé, kteří jsou jeho nositeli, se nikdy nedostali do vnitřních oblastí Blízkého východu.
Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že „M lidé“ Afriku velmi brzy opustili a svůj charakteristický genetický podpis nesli s sebou přes jižní část kontinentu podél pobřežní dálnice.
A co chromozom Y? Existuje mužský protějšek k naší mitochondriální linii M? Odpověď naštěstí zní ano. Když opět použijeme biblický styl, tak Adam zplodil M168 a M168 zplodil M130. Zdá se, že M130 doprovázel mitochondriální M na její pouti po pobřeží. Současné rozšíření jeho potomků nám umožňuje zahlédnout průběh jeho cesty. Podobně jako mitochondriální linie M je i chromozom Y se znakem M130 omezen na Asii a Ameriku, ale dynamika vymizení této linie, kterou u Y vidíme, zanechala mnohem výraznější stopu, než jakou jsme viděli u jejího mitochondriálního protějšku. Potomci M130 jsou prakticky neznámí na západ od Kaspického moře, ale tvoří podstatnou část mužské populace žijící v Austrálii. Na indickém subkontinentu se M130 vyskytuje pouze s nízkou četností 5 % a méně. Jak ale postupujeme dále na východ, četnost se zvyšuje: 10 % Malajců, 15 % obyvatel Nové Guineje a 60 % původních obyvatel Austrálie může svůj původ vystopovat přímo k M130. Vysoký výskyt M130 je kupodivu v severovýchodní Asii, obzvláště v Mongolsku a východní Sibiři, což naznačuje pozdější migraci, k tomu se vrátíme v kapitole sedmé. Pro australský příběh postačí, že M130 nám poskytuje jasné důkazy o pobřežní migraci z Afriky.
Ještě jeden důkaz hovoří ve prospěch přímého spojení mezi Afrikou a Austrálií, a tím je fyzický zjev. Tmavá pokožka Australanů připomíná pokožku obyvatel Afriky: to je fakt, jenž si žádá vysvětlení. Většina lidí, kteří dnes žijí v jihovýchodní Asii, je označována jako mongoloidní rasa, což naznačuje minulost sdílenou s lidmi, již žijí dále na sever v Číně a na Sibiři. Žijí zde však také izolované populace takzvaných negritů, kteří blízce připomínají Afričany a vyskytují se v celé jihovýchodní Asii. Nejzřetelnější příklady se nacházejí na Andamanských ostrovech, jež jsou sice pod správou Indie, ale ve skutečnosti se nacházejí pouhých 400 kilometrů od západního pobřeží Thajska. Největší zde žijící kmeny Ongkové a Jarawové mají celou řadu rysů, které je spojují s Křováky a Pygmeji v Africe. To zahrnuje krátkou postavu, tmavou pleť, drobně zvlněné vlasy a epikantický záhyb. Další skupiny negritů, jako jsou Semangové v Malajsii a Aetové na Filipínách, se výrazně smísili s mongoloidními skupinami a mají „asijštější“ vzhled. Obyvatelé Andamanských ostrovů pravděpodobně díky svému ostrovnímu domovu unikli smíšení, jež vidíme na pevnině. Proto jsou považováni za představitele zbytku premongoloidní populace jihovýchodní Asie, „živoucí fosilie“, chcete-li. Mnozí antropologové, zejména Peter Bellwood z Australské národní univerzity, se domnívají, že populace jihovýchodní Asie byla před 6 000 lety složena hlavně ze skupin lovců-sběračů velmi podobných dnešním negritům. Migrace ze severovýchodní Asie v průběhu několika posledních tisíciletí překryla důkazy o těchto prvních jihovýchodních Asiatech s výjimkou skupin, které žijí hluboko v džunglích nebo jako v případě Andamanů na vzdálených ostrovech.
Chromozom Y i mitochondriální DNA nám tedy kreslí zřetelný obraz trasy z Afriky podél pobřeží do jihovýchodní Asie a dále do Austrálie. Když použijeme jako vodítko genetická data, zjistíme, že moderní lidé mohli tuto cestu podniknout přibližně ve stejné době, na niž ukazují archeologické důkazy prvního lidského osídlení v Austrálii. DNA nám poskytla letmý pohled na výpravu, která téměř jistě sledovala linii pobřeží a vedla přes Indii.
Úryvek z knihy:
Spencer Wells: Adam a jeho rod. Genetická odysea člověka
Vydání titulu připravuje nakladatelství Dokořán, http://www.dokoran.cz
