Adam a jeho rod (2): Osídlení Blízkého východu

Biologie | 22.02.2005

První svrchněpaleolitičtí lidé mohli dorazit na Blízký východ před asi 50 000 lety během relativně teplých a vlhkých podmínek, když byla východní Sahara na ústupu, a proto se otevřela cesta kolem Rudého moře. Je možné, že cestovali podél Nilu do Středomoří a poté se šířili na východ přes Sinajský poloostrov.

Sdílet

Blízký východ byl vždy prodloužením severovýchodní Afriky jak pro pasoucí se zvířata, tak pro lidi, kteří je lovili. Tak tomu bylo také před miliony let, když se Homo erectus krátce poté, co se objevil v Africe, přesunul přes Levantu na Kavkaz. Mezi původním domovem tohoto hominida ve Velkém riftovém údolí a příjemným středomořským podnebím však leží východní okraj saharské pouště, což nám něco napovídá o čase i trase a můžeme to použít k otestování našich genetických odhadů.
Velké geografické útvary – moře, pouště a pohoří – vždy působily jako překážky volného šíření živých organismů. Například jedinečná zvířena a květena Australasie se zachovala díky vodní bariéře mezi tímto světadílem a zbytkem světa. Jako bariéry mohou fungovat také pohoří, nepřístupné mrazivé končiny, které brání pohybu. Geografické bariéry mají výrazný vliv na migraci všech živých organismů, a proto je na místě, abychom si o jejich vlivu na putování našeho druhu řekli více.
Zatímco moře a pohoří jsou (alespoň v časové škále lidské evoluce) pro putování obrovskými překážkami, pouště jsou mnohem proměnlivější. Jak jsme viděli již u afrických lesů a savan, i pouště se mohou střídat s jinými ekosystémy. Když dešťové srážky poklesnou pod určitou úroveň, pouště mohou vzniknout velmi rychle. Stejně rychle může zvýšení srážek způsobit obnovu úrodné půdy. Díky tomu můžeme na pouště pohlížet jako na mizející a objevující se prvek, jenž zvyšuje svou rozlohu, když je podnebí suché, a zmenšuje se, když je vlhkost hojnější. Připomíná tak moře, které svými vlnami omývá okraje ostatních ekosystémů. Mohli bychom parafrázovat staré přísloví o britském počasí: pokud se vám pouště nelíbí, počkejte prostě pár set let a ono se to změní.
Největší světová poušť se nachází v Africe: je to Sahara. Vyvolává v nás představy nekonečných písečných dun, velbloudů, oáz, datlových palem i extrémního horka a její jméno se stalo téměř synonymem pro poušť. V doložené minulosti fungovala jako významná překážka pro přesuny lidí do takové míry, že zeměpisci rozdělili Afriku na dvě zóny, saharskou a subsaharskou. Saharská oblast byla z historického hlediska bližší středomořskému světu, jelikož lidské osídlení bylo omezeno na úzký pás podél pobřeží. Subsaharská oblast, rozprostírající se v dobách faraonů daleko za šestým nilským kataraktem, bylo vzdálené a tajemné místo oddělené pásem písku a vedra širokým dva tisíce kilometrů. Skutečně význačná překážka.
Sahara ale vždycky nevypadala takhle. Během prvních fází vývoje moderních lidí to bylo relativně vlhké místo s významným lidským osídlením. Po celé její ploše jsou naleziště ze středního paleolitu z doby před 80 000 až 100 000 let a lidé ze Sahary zmizeli až s nástupem poslední doby ledové, tedy před méně než 80 000 lety. Zdá se, že asi před 50 000 lety se objevilo krátké teplejší období (a tím také období zvýšených srážek), kdy se severní polokoule na pár tisíc let mírně oteplila, ale obecnou tendencí, trvající od doby před 70 000 lety, je stálé snižování teploty. V případě Afriky to znamená sušší podnebí a zvětšující se Saharu. To víme jednak kvůli zvýšenému podílu písku v usazeninách ve Středomoří, které pocházejí z tohoto období, a také kvůli vymizení druhů obývajících savanu.
První svrchněpaleolitičtí lidé mohli dorazit na Blízký východ před asi 50 000 lety během relativně teplých a vlhkých podmínek, když byla východní Sahara na ústupu, a proto se otevřela cesta kolem Rudého moře. Je možné, že cestovali podél Nilu do Středomoří a poté se šířili na východ přes Sinajský poloostrov. Je také možné, že se první lidské populace přesunuly přes průliv Bab al-Mandab do jižní Arábie. To by představovalo krátký, jen asi dvacet kilometrů dlouhý skok. Toto relativně vlhké prostředí podél pobřežních hor v západní Arábii, které zachytávaly vláhu přinášenou převažujícími západními větry od Rudého moře, mohlo dát kdysi vznik loveckému prostředí, jež by těmto lidem svrchního paleolitu připomínalo savany. Dokonce i dnes je zde úzký pruh stepi, který na severu dosahuje až k městu Medina v Saudské Arábii. Je to jedinečné místo v jinak drsném prostředí, typickém pro Arabský poloostrov. V minulosti mohl být tento úzký stepní pás spojen se svým ekologickým protějškem, táhnoucím se ze zálivu Akaba v Jordánsku na jih, a tak otevírat dveře do vnitrozemí Eurasie.
Neurobiolog William Calvin, jenž psal rozsáhle o podnebí a časné evoluci člověka, přirovnal Saharu k jakési hominidní „pumpě“. Během vlhčích období mohla Sahara uživit lidské populace soustředěné možná v okolí oáz nebo říčních toků nebo omezené na oblasti, kam vodu přinášely převažující větry. Když ale vláhy ubylo, Sahara se opět změnila v neobyvatelnou poušť, což lidi donutilo k tomu, aby ji opustili. Calvin se domnívá, že klimatická změna, která nastala před 50 000 lety, mohla být příčinou stěhování svrchněpaleolitických lidí ze severní Afriky na Blízký východ.
V každém případě se první moderní lidé svrchního paleolitu dostali do Levanty a je zřejmé, že horšící se podnebí je v době před 45 000 lety v jejich novém domově účinně uzamklo. Období před 40 000 až 20 000 lety představuje nejsušší období na Sahaře a je pravděpodobné, že všechna obyvatelná území byla v té době pohlcena pouští. Moderní lidé byli uvězněni na novém světadíle.
Genetické uspořádání tomu nasvědčuje a napovídá nám, jak probíhala další cesta. M89 je znak, jenž se na trase hlavního směru do Eurasie objevil bezprostředně po M168 a jehož stáří bylo určeno asi na 40 000 let pomocí absolutní metody, kterou jsme si podrobně popsali dříve. Vzhledem k možným chybám v předpokladech – zejména v určení rychlosti, se kterou se objevují nové mutace – se odhady pohybují v rozsahu mezi 30 000 a 50 000 lety, a vezmeme-li v úvahu klimatické údaje, je pravděpodobné, že se objevily spíše na počátku tohoto intervalu (možná před 45 000–50 000 lety). Pro tento odhad mluví i okolnost, že M89 sjednocuje populace, jež žijí v severovýchodní Africe, zejména v Etiopii a Súdánu, s populacemi v Levantě. Tomu, že se saharská brána uzavřela až poté, co jí prošly populace nesoucí M89, nasvědčuje v severní Africe nízká frekvence eurasijských znaků, které se objevily v linii M89 později. Pokud by Afrika a Levanta byly součástí oblasti souvisle osídlené lidmi během svrchního paleolitu, očekávali bychom rovnoměrnou distribuci po celém území. Ve skutečnosti to však vypadá, že emigrace populací nesoucí M89, jemuž říkáme středněvýchodní znak, představuje poslední významnou výměnu mezi subsaharskou Afrikou a Eurasií ve svrchním paleolitu. Svět se rozdělil na africkou a eurasijskou část a trvalo další desítky tisíc let, než zase došlo k nějaké významnější výměně.
Přítomnost M89 v severovýchodní Africe i na Blízkém východě a stáří archeologických nalezišť ze svrchního paleolitu v Levantě nám pomáhají odpovědět na otázku, zda byla Eurasie osídlena v jedné jižní pobřežní emigrační vlně. Chromozomy s M130 nebyly v Africe nalezeny, což naznačuje, že tento pobřežní znak se objevil na chromozomu obsahujícím M168 během putování do Austrálie. Naopak chromozomy Y obsahující M89 se nenacházejí v Austrálii ani jihovýchodní Asii, objevují se však s celkem vysokou četností v severovýchodní Africe. Z toho lze vyvodit, že M89 se objevil o něco později než M130, v populaci, která zůstala v Africe poté, co poutníci po pobřeží vyrazili do Austrálie. Byli to tito lidé bez M130, již jako první kolonizovali Blízký východ. Pro přítomnost moderních lidí v Levantě existují archeologické důkazy z doby už před asi 45 000 lety, což odpovídá příchodu moderních lidí odjinud. Severovýchodní Afrika je jediné blízké místo s archeologickými nalezišti datovanými do přibližně stejné doby, a hlavně se stejnými genetickými znaky, které nacházíme v Levantě. Takhle nám genetické a archeologické údaje sdělují, že druhá migrace z Afriky na Blízký východ skutečně proběhla.
Od okamžiku, kdy naši svrchněpaleolitičtí poutníci dorazili do Levanty, byla cesta do středu Eurasie otevřena. Byla zde nepřerušovaná stepní dálnice se zvířaty, jejichž druhové složení bylo podobné tomu na afrických savanách, která se táhla od zálivu Akaba do severního Íránu a dále do střední Asie a Mongolska. Po překonání saharské bariéry bylo další rozšíření těchto moderních lidí omezeno pouze jejich vlastní touhou se toulat. Měli všechny intelektuální předpoklady k tomu, aby si podmanili světadíl, a tento proces začal postupnou migrací po stepní dálnici, kontinentálním protějšku jižní pobřežní dálnice.
Lovné zvěře byl v této době nadbytek. Velcí býložraví savci stepní oblasti, obzvláště antilopy a buvoli (předchůdci domácí krávy), byli pro první lidi snadnou kořistí a lidé se s tím, jak jejich počet rostl, šířili dál a dál. Při putování na sever a na západ se někteří již tehdy dostali až na Balkánský poloostrov, čímž se stali prvními moderními lidmi v Evropě. Jejich počet však nebyl příliš vysoký, protože pro ně bylo mnohem snazší zůstat ve stepní oblasti, na kterou se tak dobře adaptovali. Hory a lesy mírného pásma na Balkánském poloostrově musely lidem svrchního paleolitu připadat dosti nepřátelské a genetické údaje to opět potvrzují. Jen velmi málo Evropanů může vystopovat svůj původ přímo do Levanty do doby před 45 000 lety, což dokládají výsledky získané na chromozomu Y. Naše kanonická levantská linie M89 ze svrchního paleolitu se v západní Evropě vyskytuje ve frekvencích tvořících pouze několik procent. Mohlo to být právě těchto několik příchozích z Blízkého východu, již přinesli první známky svrchního paleolitu do Evropy. Vytvořili kulturu, která je známá jako châttelperronienská, trvalejší stopy však po sobě nezanechali. Opravdové dobytí Evropy a zánik moustérienské kultury musely počkat na pozdější imigrační vlny, na lid, který měl ve své genetické polévce o pár přísad víc.