Student World

Odedávna měly jednotlivé kmeny či národy oblíbené stromy. V Eposu o Gilgamešovi se dozvídáme o kosmickém stromu Huluppu uctívaném Sumery, který byl zasazený bohyní Inane. V buddhismu je podobně uctíván svatý fíkovník, pod nímž Gautama došel osvícení a stal se Buddhou. V antickém Řecku se za šumění listí věštilo pod stromem zasvěceném bohu Diovi – pod svatým dubem v Dodoni.
Již od všeslovanského sjezdu konaného roku 1848 je oficiálním slovanským, a tedy i naším národním stromem lípa. Lípy se vysazovaly při svatbách či narození potomka, konaly se pod nimi kázání pod širým nebem nebo vesnické sněmy. Kousek lipového dřeva nosívali lidé pro štěstí. Dodnes o tomto stromu mluvíme s velkou úctou. Například spisovatel Zdeněk Mahler zmiňuje tvar listu lípy, který připomíná srdce, obdivně mluví také o vůni a léčivých schopnostech jejího květu, o tom jak v rozkvetlém stromě lípy hučí včely, nebo o jejím měkkém dřevě vhodném na figurky do betlémů. Zcela jistě při volbě právě tohoto stromu za náš národní hrála roli dlouhověkost a také důstojná „konkurenceschopnost“ vůči germánskému dubu. Dub měl totiž již odedávna přední postavení v germánské mytologii, v níž byl zasvěcen bohu blesku Thórovi. Paradoxně však ctily germánské kmeny taktéž lípu.
Slovanské kmeny měly v úctě veškeré stromy. Např. nedaleko Věstoňovic na Českomoravské vysočině se konala tajná kázání protestantů pod tzv. „velkým javorem“. Javor mléč se obvykle nedožívá vysokého věku (okolo 150 let), tento však je výjimkou. Mezi další oblíbené druhy větších rozměrů středního až delšího věku patřily i jilmy – dnes bohužel kvůli grafiózeiii téměř vyhynulé.
Od baroka se v naší krajině zabydlely jírovce lidově nazývané koňské kaštany, původem z horských lesů na Balkáně. Do střední Evropy byl jírovec se svými nezaměnitelnými „svícny“ květů a neméně krásnými plody (s nimiž si hrají celé generace dětí) dovezen až okolo roku 1576 vlámským doktorem a botanikem Carolem Clusiem. Ten získal semena jako raritu v zahradách tureckého sultána v Konstantinopoli. A proč se kaštanům vlastně říká koňské? Jejich plody byly oblíbenou pochoutkou koní v Turecku. Druhá verze je však poetičtější – jejich listová jizva (tedy zhojené místo na větvičce po odpadnutí listu) se prý podobá koňské podkově.

V 17. století byla velmi oblíbená lípa velkolistá (Tilia platyphyllos) či její přirozený kříženec s lípou srdčitou – lípa obecná (T. x vulgaris). V 18. století se často vysazují do alejí jilmy, ve velkých parcích i smrky, jedle či modříny (Hellbrunn, Pilnitz, Maříž).iv Postupně nabývají na oblibě pyramidální topoly neboli topoly černé vlašské (Populus nigra ,Italica‘), které jsou nazývány též lombardskými, v 1. polovině 18. století je pak nalézáme na mnohých francouzských rokokových malbách.
Z baroka se dochovaly mnohé záznamy o oblíbených a často používaných druzích stromů do alejí a stromořadí. Upřednostňovány jsou stromy, které dobře snášejí řez – lípy, jilmy či habry (posledně jmenovaný druh můžeme dodnes nalézt v zámecké zahradě v Lysé nad Labem ve formě tvarovaných stěn). Topol se objevuje spíše zřídka, u tohoto druhu se ořez větví kvůli nižší kvalitě dřeva nepraktikuje. Dále je oblíben dub, jírovec, jedlý kaštan, ořešák, javor, moruše černá, hrušeň, jabloň, třešeň, švestka či smrk. Literární prameny pak zmiňují dokonce i aleje bukové či lískové. Příležitostně byly druhy v aleji dokonce prostřídány, tak tomu bylo například v Lichtenštějnské zahradě ve Vídni. Na kresbě Salomona Kleinerse z roku 1738 jsou aleje na parteru „namíchány“ ze stejně vysokých jírovců a smrků.
V osvícenství se hojně kolem komunikací rozšířily hospodářsky využitelné hrušně, jabloně, ořešáky a třešně. Až mnohem později (od poloviny 20.stol) se začaly používat dnes časté dřeviny – topol kanadský a jeho kříženci, javor jasanolistý či ve větší míře trnovník akát. Koncem 18. století se v příhodnějších oblastech Evropy rozšiřují platanové aleje (tento trend postihl zejména Francii). Platan je exotický už svou kůrou, vypadá jako vzácné cizokrajné zvíře, které naši krajinu jen jakoby náhodou navštívilo. Svou barevností provokuje, použití nachází především ve městech, kde nalézá příhodnější podmínky k životu. Jedna z nejznámějších platanových alejí v našich zemích vede k protivínskému pivovaru, kde vaří pivo stejného jména.
V pozdním klasicismu (empíru) na počátku 19. století přicházejí do módy pyramidální topoly. Oblíbené jsou pro svůj abnormálně rychlý růst, vysazují se, aby sloužily jako strategický prostředek při válečných taženích. V souvislosti s Napoleonem Bonaparte jsou také nazývány stromy francouzské revoluce. Ve francouzštině má slovo peuplier dvojí význam – topol a zároveň lid/národ.
Dle německých pramenů se v 19. století v Evropě do alejí vysazují v souvislosti se zámořskými cestami také exotické konifery – blahočet čilský (Araucaria araucana), jedle vznešená (Abies procera), kryptomerie japonská (Cryptomeria japonica), cedr libanonský (Cedrus libanii), cedr himalájský (Cedrus deodara), borovice montereyská (Pinus radiata), douglaska tisolistá (Pseudotsuga douglasii), jedle himalájská (Abies spectabilis), jedle španělská (Abies pinsapo), jedlovec kanadský (Tsuga canadensis), tisovec dvouřadý (Taxodium distichum). Naši zemi však tento trend ve větší míře nepostihl.
Romantismus přeje vícedruhovým a dokonce barevně odlišeným alejím. Roku 1878 Eduard Petzold ve své knize o vysazování alejí zmiňuje vícedruhové aleje složené z javoru jasanolistého (Acer negundo) a jilmů plavých (Ulmus rubra). Roku 1905 doporučuje Paul Jurass sázet aleje z červenolistých buků pro jejich „vynikající účinek“, v Německu nalezneme jeden z nejstarších příkladů takové bukové aleje v Rensow v Předním Pomořansku.
V romantismu se stal velmi populární také trnovník akát (Robinia pseudoacacia). Dnes se tato dřevina používá zejména v městských ulicích, protože je velmi odolná vůči zasolení, extrémním výkyvům teplot a nedostatku vláhy. Naopak na venkově představuje trnovník akát druh problematický, který je nutné často hubit. Patří mezi tzv. invazivní dřeviny, které nejsou na našem území původní, postupně však zdomácněly. Jejich charakteristickou vlastností je, že se snadno rozmnožují. Často pak při své expanzi velmi agresivně vytlačují druhy původní. Výsledkem jsou rozsáhlé monokulturní plochy s jedním invazním druhem, který zcela zničil původní rostlinnou strukturu. Svými kořeny vypouští trnovník akát do půdy účinné toxické látky, které potlačují ve své blízkosti vývoj okolní vegetace, ať již bylinné či dřevinné. Vhodně užitý trnovník akát však může být důstojnou součástí třeba historické zahrady. Krásný příklad takového stromořadí je k vidění v polorozpadlém areálu zámeckého parku v malé vesnici Trpísty v západních Čechách. Překrásná je silně individuální a zároveň nepravidelně půvabná silueta starých stromů a také struktura jednotlivých kmenů – kůra, která vynikne zejména v zimním období bez listů. Důkaz, že krásu netřeba hledat jen v něžných jarních květech či bujaré plnosti podzimních plodů a barev.

Zajímavé a nepříliš časté je použití jehličnanů. Krásným, i když zřídka vídaným úkazem, bývají aleje z douglasek tisolistých. Kouzlo těchto stromů spočívá nejen v jejich vzrůstu, ale i ve vůni jejich jehličí a ve stáří překrásné borce. Zkuste rozemnout jejich větvičku a ucítíte citrusy.
Při cestě z Vysočiny do Dobrušky potkáváme pravidelně aleje z borovic lesních. Pokud mají dostatek místa a slunce, vyrůstají z nich krásné, rozložité, celoročně působivé stromy. Nedaleko česko-rakouských hranic v Maříži, která je známá svou keramikou, nalezneme v bývalém zámeckém parku překrásnou alej modřínovou. A můžeme připomenout i smrkovou alej, o níž v dokumentárním filmu Aleje jako součást naší krajiny mluví Hana Rysová. Smrky vedou od dveří soukromého domu až ke dveřím hospody. Byly zcela záměrně vysázeny ženou, která chtěla usnadnit svému muži pravidelnou strastiplnou cestu z restauračního zařízení domů. Muž tak zkrátka nemůže zabloudit, i kdyby chtěl.

tento text je úryvkem z knihy: Markéta a Petr Veličkovi a kol.: Aleje české a moravské krajiny
Dokořán 2013
O knize na stránkách vydavatele

Na podobné téma viz také: Proměny stromů

autor