Žíly chryzolitu se tehdy stejně jako dnes nacházely na místech podmořských zlomů. Zatímco dnes se však jedná o prostředí extremofilů, před nějakými 3,5 miliardami let to mohlo být jediné „obydlené“ místo na Zemi.
Naoto Yoshida a Nori Fujiura z japonské University of Miyazaki nyní provedli zajímavý experiment. K biofilmu bakterií přidali azbestové minerály a izolované plazmidy, které nesly odolnost k určitým antibiotikům. Pak s kulturou nějaký čas pořádně třásli a přidali antibiotika. Některé bakterie však přežily a ukázalo se, že nyní nesou rezistentní geny i ve svých buňkách.
Pravděpodobně došlo k tomu, že drobné jehličky azbestu dokázaly prorazit buněčný obal, a plazmidy se tak mohly dostat dovnitř buněk (asi jako se to může stát v plicích). Nakonec tedy chryzolit kombinovaný s častějšími zemětřeseními mohl zjednodušit horizontální přenos genetické informace, a urychlit tak evoluci.
Zdroj: New Scientist
Poznámky:
– Jiné silikáty by tento účinek neměly? Jsou azbestové jehličky v tomto nějak specifické?
– Nicméně kdyby byla rychlejší evoluce „optimální“, pak by stačilo nějak zvýšit rychlost mutací nebo třeba nemít tak propracované opravné mechanismy.
