Student World

Na psychologické koncepce Stanislava Grofa se názory různí, od obdivu a úvah o novém vědeckém paradigmatu až k odmítnutí a označení za pavědu, na základě kterých dostal Grof od klubu Sisyfos “ocenění” bludný balvan. Zajímavá však může být Grofova psychologická typologie, vycházející především ze zkušenosti porodu.

Snaha nějak rozdělit lidi podle "povah" je velmi stará. Ono často používané rozdělení na flegmatiky, sangviniky, choleriky a melancholiky pochází už od starořeckého lékaře Hippokrata (který se domníval, že v člověku jsou přítomny čtyři základní "šťávy" a převaha jedné z nich odpovídá příslušné povaze — chólé je např. žluč, melancholik je pak z "černé žluči" atd.). Carl Gustav Jung si zase pro svou typologii vybral převažující/dominantní psychickou funkci a na základě toho rozlišoval lidi rozumové, citové, vnímavé a intuitivní (samozřejmě s možnými kombinacemi, třeba sám sebe označil za typ rozumově-intuitivní).

Stanislav Grof rozdělil zase své pacienty (ale i lidi obecně) dle převládajících potíží na tzv. bazální perinatální matrice. Příslušnost k těmto skupinám měla odpovídat problémům v určitých stadiích porodu (Grofovy poměrně kontroverzní a diskutované léčebné procesy, ať už šlo o kontrolované užití LSD nebo holotropní dýchání, si přitom kladly za cíl pacienta jakoby vrátit do času porodu a umožnit mu jeho znovuprožití, čímž má údajně dojít k odstranění psychických problémů).
Grofovy matrice, označované jako BPM, jsou celkem čtyři, a těmto kategoriím odpovídají pak i zvlášť intenzivní vzpomínky, které si jedinci odnesou z postnatálního života. Grof rozlišuje:

BPM 1 – prožitek původní jednoty plodu s mateřským organismem v době nitroděložní existence.

BPM 2 – počátky biologického porodu – zážitky spirály nebo víru, subjekt může být selektivně slepý ke všemu pozitivnímu ve světě včetně své vlastní existence. Pocity metafyzické osamělosti.

BPM 3 – vlastní porod – sadomasochistické aspekty, agresivita, intenzivní sexuální pud, často však v deviantní podobě. Černá mše, ďábelské orgie, sabat. Analogické jsou náboženské systémy, v nichž má velký význam oběť (indická bohyně smrti Kálí, krvavé středoamerické indiánské kulty apod.). Na rozdíl od utrpení v BPM 2 se zde střídá agónie a extáze, místy dokonce splývají.

BPM 4 – stav po zrození, zážitek smrti a vzkříšení. Subjekt se cítí očištěn, zbaven viny a břemene, úzkosti a deprese. Odpovídajícím náboženstvím je například křesťanství.

Grof se opravdu domnívá, že psychická traumata mají potíže v nedostatečné integraci zážitku porodu a v rámci svých teorií se tedy zabývá i takovými případy, jako jsou lidé narození císařským řezem. Samozřejmě: Oponenti jsou nedůvěřiví k výkladům, které složité lidské chování odvozují z jediného principu — ať už je to Grofův zážitek porodu, Adlerovu touhu po moci či Freudovu sexualitu.
Kritici mohou také namítnout, že Grof poněkud svévolně spojuje individuální psychiku s kolektivními jevy, eventuálně s kulturou a náboženstvím jako takovým. Zajímavé na jeho koncepci je naproti například to, že, stejně jako u Hippokrata nebo Junga, dělí lidi opět právě na čtyři skupiny. Nějak jednoznačně na sebe příslušné typologie převést však jde jen stěží…

Poznámka autora: Jak plyne čas, připadají mi Groffovy koncepce inspirující po pravdě řečeno čím dál méně…

autor Pavel Houser