Student World

Nejdřív se pokusím o velmi obecné uvození celé té už čtvrt století existující, ne-li vzkvétající problematiky. Poměrně zvláštní (a stěží okamžitě cokoli konkrétního navozující) novotvar „mem“ vznikl roku 1976 dík iniciativě Richarda Dawkinse v rámci jeho úvah o — předpokládaně „sobeckém“ — „genu“. Pokud tento výraz spatřil světlo světa nejdřív spíše jaksi „na okraji“ zcela odlišně orientovaného zájmu (a to v závěru původního vydání Dawkinsovy knihy), je třeba z perspektivy dneška konstatovat, že dnes máme na světě jeden zbrusu nový obor, memetiku; dokonce pod tímto názvem nejednou snad s aspirací na integraci (ne-li „reintegraci“) veškeré kultury, od umění přes třeba architekturu až po vědu včetně.
Samozřejmě že samotný termín ještě svým výskytem nic automaticky pojmově nespecifikuje. Slova ovšem běžně odkazují mimo sebe; označují něco mimojazykového, s jistou mírou zamýšlené fixace významu, zároveň jsouce vázána na jisté takto tlumočené intence. Víme ale také, že výrazy a realita nejsou vzájemně izomorfní. Má-li být kterýkoli výraz vnímán jako „koncept“ (nebo jako „mentální reprezentace“ něčeho s výrazem spojovaného), pak ovšem vhodně zavedený výraz může nést jistý kognitivní, ne-li dokonce preskriptivní či prediktivní náboj.
Memetika je dnes termínem, jenž zaujal v akademických kruzích do té míry, že se mnozí takto označenému oboru věnují odborně a chápou jej jako „vědu“. V různých zemích vznikla badatelská centra (nejednou včetně specializovaných „laboratoří“), několik let už vychází „Memetický časopis“, snadno lze na webu najít pečlivě zpracované stránky s memetickou bibliografií a odborně zaměřenými statěmi, konají se semináře a konference na memetická témata, prestižní Oxford University Press tiskne o memetice knihy. Mezi čelné představitele tohoto oboru samozřejmě musíme dnes zařadit Richarda Dawkinse, Daniela Dennetta, Francise Heylighena, Aarona Lynche, Williama H. Calvina, Susan Blackomore(ovou), D. L. Hulla, Liane Gabora(ovou), Roberta Aungera, s jistými výhradami také i nejednou kriticky vůči spíše deklarativně pojaté memetice zaměřené autory jako Dereka Gatherera nebo Johna S. Wilkinse. (Při známých názorových rozporech mezi dvěma světově proslulými protagonisty darwinismu Gouldem a Dawkinsem může být problematické okamžitě přisuzovat zásadní váhu ne zvlášť lichotivému Gouldově odsudku memetiky.)
Nuže máme snad dostatečně vytčenu půdu k reflexi uvedeného fenoménu. Ta reflexe nemusí být automaticky snadná už proto, že nedisponujeme jedinou autoritativní definicí „memu“ (a pak ani memetiky). V tomto ohledu ani sám Dawkins jako otec inspirujícího výrazu nám přitom kupodivu neposkytne jednotící, jednoznačné a spásonosné rozhřešení. Zároveň se zdá být nepochybné, že zárodečně se smíme spolehnout aspoň na to, že memetika má zřejmě být takovou teorií v oblasti kultury, jakou je Darwinova teorie v biologické oblasti; takže jako je gen jednotkou biologické informace, má být mem považován za obdobnou jednotku informace kulturní. Přitom — jako zřejmá dominanta tohoto pojetí — tu je základní myšlenkou respekt k teorii evoluce, memeticky jakoby najednou (a konečně) překlenující dva vzájemně předtím jaksi odděleně vnímané světy, svět přírody a svět kultury, teď ovšem už pojatých — díky memetice — v onom spříznění vzájemné jednoty a souvztažnosti. A jako dospívá do svého jakoby „nového“ stadia gen svou replikací, stává se rázem replikace tím procesem, jehož prostřednictvím také „mem“ (jako „svého druhu“ příležitost ke kopírování) je tu jako replikátor. (Neřešme zatím otázku, zda už „replikace“ je přiměřeně dokladem evoluce!)
Ta možnost informačního přenosu (bez ohledu na jeho věrnost a kvalitu) ve zděděné darwinistické tradici (a v rámci memetiky) kalkuluje současně s takovým výchozím konceptem darwinismu, jakým je „přirozená“ selekce na základě boje o život. Mělo by se tu okamžitě uvést, že „mem“ jako uvažovaná jednotka kulturní informace bývá často (ne-li jedním dechem) interpretován — ač tu nemůže být rovnítko! — jako nějaký kognitivní nebo behaviorální vzorec, způsobilý přecházet z jednotlivých individuálních myslí do jiných jednotlivě disponovaných myslí. Lidský jedinec je jen nositelem samotného procesu replikace (obdobně jako Dawkinsovy organismy jsou pouhými nositeli svých odpovídajících souborů — „sobeckých“ — genů), dokonce bezbranný vůči nákaze (vůči „virům mysli“, jak píše Dawkins). Memetikové s oblibou píší o náboženstvích jako o souborech memetických virů; metaforický jazyk dodává jejich kritice na plastičnosti.

***

Memetika má zřejmě být nástrojem adekvátního výkladu obecně pojaté evoluce, se zvláštním zřetelem ke kultuře jako jednom z jejích produktů. Nejde ovšem o pouhý popis, nýbrž má tu jít o explanaci kultury jako derivátu vývoje. Mohlo by se přitom možná přehlédnout či opomenout, že prospěch z evoluce neplyne přímo jejím organickým nositelům
(v tomto kontextu ani jednotlivým lidem, ani — že by? — případně celému lidstvu), nýbrž koneckonců výlučně samotným memům! Pouze se přitom konceduje jednotlivým lidem, že nějak „rozvrhují, oceňují a zajišťují šíření a další sled kulturních položek“ (jak to formuloval Dennett). Že a jak došlo k „infekci“ hominidů kulturou, jako kdyby bylo jen otázkou řečnickou; jako kdyby to bylo čímsi autonomně přišlým jaksi a odkudsi z neznáma samo. Problémy jako kdyby tu byly zdánlivě jen dva: jak si poradit s „nevědomou“ darwinovskou selekcí v konfrontaci s kreativitou a také, zda není (vzhledem k nepřehlédnutelným horizontálním transmisím v oblasti kultury) přece jen nutné do darwinovského kréda připustit dílčí koncese lamarckismu. Jinak memetika neochvějně staví na způsobilosti replikátoru (tedy mj. člověka) věrně memy kopírovat, bez početního, časového nebo technicky založeného omezení, a to jak horizontálně (mezi libovolnými současníky), tak i vertikálně (mezigeneračně). Memy bývají nejednou spojovány s informační terminologií, kódováním, a také četnými možnostmi, jaké nabízejí počítačové sítě internetu. Jako kdyby byl potenciál memetiky takřka bez hranic. Jako ilustrace sebevědomí stoupenců memetiky může sloužit titul nedávno vyšlého sborníku statí, editovaného Aungerem, s názvem Darwinizing Culture: The Status of Memetics As a Science (OUP 2001); bez ohledu na to, že obsah právě citované knihy není tak deklarativní, jak by se podle názvu mohlo zdát. Přitom když byl pojat výraz „mem“ jako heslo do nového vydání Oxford English Dictionary (1997), jako kdyby takto už bylo pro příští časy zajištěno, že memy jako „elementy kultury“ (předávané zvláště imitací) nesporně existují. Za jednoho z předchůdců předjímajících evoluční zřetele v kultuře bývá memetiky považován William James.
Mělo by se zřejmě také jedním dechem říci, že memetika se stačila za to čtvrt století rozrůst nejen tématicky, ale i terminologicky. Že se přitom v nejednom ohledu opírá o tradice založené v biologii a modifikuje mnohé její termíny. Takže v memetice pak hraje závažnou roli tzv. ústřední dogma biologie). A jako stojí jako replikátor proti „genu“ v kulturní oblasti „mem“, zrovna tak byl vytvořen vůči biologicky evidovanému „fenotypu“ paralelně jako tzv. interaktor „femotyp“ (jemuž odpovídá ve vědě experiment). Lze se ovšem setkat s řadou dalších odvozených výrazů, jako např. „mnemon“ (což je u D. Campbella „konceptuální replikátor“); termíny „interaktor“ nebo „replikátor“ (příp. „femorf“) v souvislosti s procesem replikace definoval Hull (r. 1988). Těch analogií je ovšem víc. Zatím neuvažujme o oprávněnosti naznačených analogií ani o ontologii či sémantice memetiky.
***

Zdá se, že tu je dost důvodů k vážnějšímu sledování memetické problematiky. Jisté darwinovské kořeny řady stoupenců memetiky by tu neměly být apriorně důvodem k automatickému očekávání redukcionistických přístupů ke kultuře. Dokonce naopak bychom snad mohli — a měli — očekávat, že nový zorný úhel pohledu na rozmanité oblasti kultury (vnímané až příliš ve velmi konzervativně ustálených klišé) by mohl vnést nečekanou inspiraci pro její popis, výklad a hodnocení. I nejednou kriticky orientovaný D. Gatherer chce posléze navrhnout v rámci „makromemetiky“ přemostění stávající vnímané dvoukolejnosti filosofie jejím opětným sjednocením, jež by mohlo vyplynout prostřednictvím memetického přístupu, dokonce jakoby ve stínu Popperem odkázaného „3. světa“ (Gatherer 1997). Popperovo Objective Knowledge podle Gatherera spojuje s Dawkinsovým Sobeckým genem (vydaným o 4 roky později) podobné konceptuální pojetí, i když u obou bez ohledu na respekt vůči principu evoluce postrádáme jasné odlišení mezi memotypem a femotypem. Za memetický — a vysloveně darwinovský — přístup jako vhodný pro výklad toho, jak mozky myslí, se přimlouvá W. H. Calvin. Týž autor v knize The Cerebral Code (MIT Press, 1996) uvádí šest podstatných věcí, nezbytných k adekvátnímu výkladu procesů biologické evoluce. V té šestici nelze přehlédnout princip replikace nebo darwinovský „přirozený výběr“, založený—při omezenosti zdrojů—na soutěži populací (jako nositelů struktur). Tyto zásady sice tehdy Calvin ještě neformuloval v memetickém převleku, ale už v následujícím roce 1997 jako už dříve přesvědčený darwinista je si jist svým spřízněním s memetikou. Zdůraznil přitom, že sice předtím neusiloval o weismannovské rozlišení genotypicko-fenotypické (ani o takovou terminologii, která by odpovídala genetickému kódu), ale že to bylo jen proto, že tehdy byl předmětem jeho zájmu popis samotného procesu nervové činnosti, nikoli vytváření analogií. Calvin vděčně přiznává svou názorové spříznění s Dawkinsem a zřejmě jako stoupenec evoluční epistemologie vnímá darwinismus jako „obecnější zákon vesmíru“.

Kromě samotného R. Dawkinse a D. Denneta (jejichž směrodatný přístup k memetice je nejvíc znám a víceméně s respektem vnímán) můžeme dnes za jednoho z nejpřednějších představitelů memetiky považovat dr. Blackmore(ovou). V květnu roku 2000 jí vyšla kniha The Meme Machine (OUP) a ještě v říjnu téhož roku renomovaný Scientific American publikoval její stať The Power of Memes. V obou Blackmoreová vymezuje mem jako „informaci“, která — pokud je kopírována — stává se „replikátorem“ (obdobně jako gen). Memy pak soutěží o to, aby byly kopírovány, pouze kvůli sobě samým; nikoli proto, aby sloužily přežití genů nebo byly jimi drženy na uzdě (jak tvrdí sociobiologové, potenciální darwinističtí souputníci memetiků). Podle Blackmoreové tudíž nejsme ani otroky vlastních genů, ale ani racionálními svobodnými tvůrci vytvářejícími kulturu (spolu se samostatně vytčeným uměním, vědou, technologií); my lidé jsme jen kopírovacími soustrojími, „memetickými stroji“ (“meme machines“), umožňujícími memům jejich replikaci. Blackmoreová si je jista nejen tím, že memetikou totálně zahrnuje explanaci fenoménu „člověk“, ale také tím, že memetika umožňuje testovatelné predikce (což by nepřehlédnutelně zajišťovalo její vědecký statut). My lidé máme totiž — na rozdíl od jiných živočišných druhů — dvojí replikátory a memetika má skýtat pádné vysvětlení faktu, proč lidský mozek je vzhledem k tělesné váze třikrát větši, než je tomu u velkých opic (jako našich nejbližších příbuzných). Blackmoreová si je jista tím, že predispozice k „imitaci“ je ve zvířecí říši řídkým zjevem a ta že posléze u lidí navodila memetickou kontrolu nad genovou selekcí (“memetic drive“); takže jako kdyby samotné memy usměrňovaly sexuální výběr a způsobily, že se začaly více—úspěšněji—šířit takové geny, které umožňovaly svým nositelům imitovat již zavedené memetické role s lepšími předpoklady. Jako součást tohoto procesu memeticko-genové koevoluce byl pak do této koncepce kooptován jazyk jako imitační, memy kopírující aparát. Dnešní informační exploze je považována za očekávaný výsledek memetické evoluce.
***

Nebudeme teď ani abstraktně uvažovat o případné nosnosti memetiky jako deklarované vědy obecně, ani v detailu o konkrétních možnostech případných jejích oprávněných aplikací v zatím uvažovaných oborech. Už tu bylo konstatováno, že memetika je již čtvrt století vážně vedeným pokusem o instalaci darwinismu v kulturní (tj. jak umělecké, tak vědecké a technologické) sféře. Přitom se zdá, že se sféra zájemců o memetiku stále rozrůstá, takže i tím jako kdyby už automaticky platilo, že volky nevolky nakažlivé pole jejich memů napadá svým intelektuálním nábojem další a další potenciální nositele jejich replikace, včetně FÚ AV ČR a také autora tohoto příspěvku. Nemusí člověka hned napadnout, zda při viditelné sugestibilitě memetické terminologie už samotné termíny jsou vnímány memetickou názorovou obcí nějak striktně (anebo jen intuitivně?) a zda řada tezí vyplývajících pro memetiku z analogicky pojaté výchozí paralely „gen—mem“ může být skutečně pojata doslova (anebo jen jako velmi přibližná a ničím adekvátním nezdůvodněná metafora?). V tomto kontextu se pokusíme příliš se nevracet k oprávněnosti samotné této biologicko-kulturní analogie a budeme společně sledovat přímé vnitřní cesty memetiky.
Sám Dawkins jako nesporný zakladatel memetiky definoval „mem“ nejdřív víceméně intuitivně a v rámci přibližného, ne zrovna exaktně zamýšleného výčtu (nebo „příkladů“). V kontextu Sobeckého genu (z r. 1976) můžeme vytýčit nejdříve disjunktivní obecnou charakteristiku „memu“ jako „nového replikátoru“; jméno bylo voleno tak, aby „vystihlo jednotku kulturního přenosu, jednotku imitace“. Výraz „přenos“ automaticky nemusí znamenat pouhou imitaci nějakého originálu. Dawkinsem vzápětí uvedené příklady memů jsou „písně, nápady, chytlavé fráze, móda v odívání, způsob výroby hrnců nebo stavby oblouků“. V tom letmém výčtu jsou —zatím — uvedeny některé kulturní produkty člověka; tedy výlučně jen smyslově zřejmé projevy toho, co snad máme vnímat jako výsledek působení autonomně aktivních memů. Známý rozdíl mezi genetickou výbavou a jejími fenotypickými projevy by takto zůstal v memetice nerozlišen. Ontologická (a spolu s tím sémantická a gnoseologická) charakteristika „memu“ by takto zůstávala pochybným tajemstvím. Dawkins si tento problém uvědomil a ve své další knize o The Extended Phenotype (OUP 1982) výslovně sám na tento nedostatek upozornil. Byl si teď jist, že musí definičně rozlišit mezi „memem“ (jako replikátorem) a jeho možnými produkty (jako fenotypickými účinky působenými oněmi „memy“). Tehdy — před dvaceti lety — se mu zdálo, že z výchozích potíží se lze vymanit novou definicí memu, jako „informační jednotkou sídlící v nějakém mozku“. Jinak řečeno: samotná „slova, hudba, vizuální obrazy, styly šatů, výrazy tváře či gesta rukou“ jsou jen fenotypickými účinky memů, nikoli samotnými „memy“. Lze (je nutno!) se ptát, zda — když je mem jednotkou sídlící v mozku — máme „mem“ chápat jako nějak daný stav neuronu (bez ohledu na to, že nemáme možnost jej pro ty či ony projevy zcela přesně a jednoznačně funkčně a předmětně u jednotlivých subjektů lokalizovat). Tato málo adresná abstrakce se pak musí jevit jako zbytečná konstrukce, jež přijatelně nic z kulturní evoluce nevysvětluje. Kriticky se k tomuto reformovanému pojetí „memu“ vyjádřila řada autorů, ať už knižně nebo v odborných článcích, nejednou opakovaně (S. Rose, L. J. Kamin, R. C. Lewontin, R. Barbrook, S. J. Gould, W. Harms, S. Pinker, A. J. Marr). D. Gatherer, ač přesně vnímá osten této kritiky, chce přesto vzít memetiku na milost; tím, že se před úskalími Dawkinsovy definice z roku 1982 uchyluje zpět k té původní, z roku 1976. Z odlišných předpokladů se snaží najít východisko z kontroverzí kolem memu John S. Wilkins. Rozšiřuje celkové spektrum z biogenetiky vycházejících termínů (sem spadá „evoluční gen“ G. C. Williamse) a při modelaci genetických/memetických procesů — kromě výchozích Dawkinsových intencí — uplatňuje Hullem prosazované rozlišování mezi replikátory a interaktory (neboť reprodukce organismů probíhá nutně jako spíše interaktivní než pouze replikativní proces). Wilkins rovněž využívá Hullem do memetických úvah zavedeného konceptu „rodokmenu“ (“lineage“) a Hullem uplatněný zřetel k individuu v biologii transponuje do představy „memetického individua/profilu“ (“memetic individual/profile“), aby se takto dostal na kloub ontologii memů.

***
Snad je už z těchto poměrně letmých náznaků patrno, že memetika zatím není definitivně a neproblematicky koncipována. Gatherer (jako její kritický stoupenec!) např. tvrdí, že memetika je zatím stále ve svém „mendelovském“ stadiu (1998, část 8.2). Pokud by se měla souměřitelně dostat na úroveň současné genetiky, měli bychom mít možnost přímo identifikovat jednotlivé memy. K tomuto účelu nabízí následující definici memu: „Mem: pozorovatelný kulturní fenomén, takový jako nějaké chování, výtvor nebo objektivní informační celek [“piece of information“], který je kopírován, napodobován nebo osvojován učením, čímž se může v rámci kulturního systému replikovat. Objektivní informace zahrnuje instrukce, normy, pravidla, instituce a sociální praktiky, pokud je zajištěno, že jsou pozorovatelné.“ (1998, bod 9). Přitom určitě stojí za zmínku, jak zrovna Gatherer v posledních letech usiluje o odstup od „mentalistických“ koncepcí memu. Považuje zavedenou a uplatňovanou představu o symbiontickém vztahu mysli (jako „hostiteli“) a memu (jako „viru“) za zavádějící; tím, že neumí žádoucím způsobem vzájemně od sebe odlišit objektivně pozorovatelné a kopírovatelné projevy (např. náboženské víry v jejích rituálech a deklarovaných dogmatech) od jejich subjektivních a přímo a konkrétně nepřenosných a navenek nepozorovatelných — a tudíž vědeckému zkoumání se vymykajících — podkladů (figurujících u věřícího individua jako jeho osobní přesvědčení [“belief”]). Je vskutku hodno pozoru, že a jak se Gatherer diskrétně snaží vymanit memetiku z područí zatím populárně převládajícího jejího pojetí jako teorie „sociální nákazy“ (nebo „evolučního rozptylu“). Je si jist tím, že takto nelze dospět ani k teorii mysli, ani k teorii kultury. Máme-li intelektuálně přežít, měli bychom ze sebe setřást ten nános na memetice, kterým jsou „myšlenková nákaza“, „paměťové abstrakce“ a dualita mem—hostitel (viz závěr 1998). A tohle říká jeden ze sympatizantů memetiky!
***

Co říkají na memetiku její odpůrci? Stephen J. Gould „mem” charakterizoval jako „metaforu postrádající význam”. Obdobně Mary Midgley(ová) mluví o „memech“ jako o „zbytečné a podstatně pověrečné koncepci“ a „mem“ vymezuje jako „prázdnou a zavádějící metaforu“. Na sympoziu k otázkám memetiky (pořádaném v Anglii roku 1996) vytýkal R. Barbrook memetikům jejich dobrodružné/riskantní (“dodgy“) biologické analogie čímž měli navodit reduktivní (redukcionistické) pojetí do společenské sféry, ne-li přímo se vrátit do náruče sociálního darwinismu ve stylu Herberta Spencera. Tento přístup — v narážce na G.Orwellem karikovanou totalitní frazeologii z románu 1984 — charakterizoval jako “fashionable bio-speak“ (tedy „módní bio-žargon“). V tomto kontextu Barbrook dokonce přirovnal přístup memetiků k memům (tlačících lidi do role pasivních objektů) jako obdobný k tomu, jak liberální ekonomové interpretují mechanismus trhu. Pokud bychom přistoupili na memetické představy, pak — dle Barbrooka — nás takový „pozitivisticko-mystický“ postoj vyvazuje z nutnosti zkoumat sociální vztahy v rámci kapitalismu, neboť život v něm by byl osudově předprogramován. Místo světa obohacovaného lidskými tvůrčími schopnostmi bychom měli svět přízračných — tělem lidských — strojů, k nimž by se informace dostávala zcela autonomně a mimo dosah možného lidského ovlivnění (“control“). Jako kdyby ve světě lidské kultury šlo výlučně o princip “copy and paste“ (čili „překopíruj“). Barbrook považuje memetiku za útok na lidskou subjektivitu, za reduktivistický přístup ke kultuře, za pokus interpretovat člověka jako prázdnou nádobu, manipulovanou záhadnými vnějšími silami.

***
Za nedobrý koncept považuje mem(etiku) také Arthur J. Marr. Ne že by okamžitě přímo zazlíval memetice, že se snaží prostřednictvím biologicky zaměřeného úhlu pozornosti vysvětlit — vůči biologii značně odlišnou — oblast kultury; jenže podle Marra memetikové se přímo snaží jeden specifický přístup k vytčenému výseku reality (tj. biologie) přenést beze zbytku do jiného výseku reality (tj. kultury), a to tak, aby chápání v jednom směru plně zahrnovalo chápání ve směrech obou, bez ohledu na různost předmětovou i úrovňovou. Kdyby šlo jen o metaforu! Jenže pokud mají být geny „sobecké“ a memy „nakažlivé", ještě z toho nikterak neplyne, že bychom na takovém ideovém základě uspokojivě vysvětlili lidské chování (a zvláště pak samotné nervové procesy, jež jsou jeho organickým předpokladem). Marr připomíná, že „biobehaviorální“ explanace (doložená řadou renomovaných jmen) realisticky propojuje chování s konkrétními nervovými a informativními událostmi, zatímco „sociobiologická“ explanace místo adekvátního navázání na nervové procesy odvolává se jenom na darwinovské metafory. Přitom i evoluční nebo „lidová“ (“folk“) psychologie rovněž interpretují myšlení (a myšlenky, ale i hodnoty) zcela jinak než memetika; rozhodně ne tak simplicistně, vágně a nerealisticky. Vždyť my lidé kromě případné selekce nějakých „memů“ si zrovna tak (a navíc) vybíráme abstraktní vztahy mezi těmi memy (např. na základě jisté empatie hodnoty, jimiž se pak kultivují jak naše vzájemné mezilidské vztahy, tak také třeba vnímání „krásna“). Podle Marra ani kognitivní lingvistika nepřitakává memetice. Memetika je Marrem charakterizována jako „chladná a sterilní vize“ (1999).

***
Také N. Rose opakovaně upozorňuje na to, že sice memetika je příležitostí, jak zcela novým způsobem pojímat lidskou kulturu, ale že zároveň memetika jako možná teorie kultury je zatím (přinejmenším zčásti) disciplínou matoucí a nejednoznačnou, i když — přestože — může být plodným zdrojem pro uvažování v řadě oborů. Na první pohled se ovšem zdá, že (jak Rose výslovně píše) na úrovni genů nelze náležitě vyhodnotit, co je lidská kultura. A to všechno přesto, že memetika je jakýmsi dalším krokem vpřed na té cestě, na níž se explanace složitosti jevů obejde bez konstruktéra (“designer“). V tomto ohledu Rose vytyčuje čtyři oblasti, jež podle jeho názoru vyžadují další analýzu. Kromě nutnosti konečně dospět k jednoznačnější definici „memu“ je naprosto nezbytné detailněji a přiměřeněji vymezit vztah mezi replikátory a fenotypy (nebo jinak mezi rysy „i-kultury“ a „m-kultury“, tak jak to navrhl už roku 1975 F. T. Cloak; přičemž výrazu „i-kultura“ by se mělo rozumět jako člověkem uchovávaným kulturním instrukcím v nervovém systému, zatímco „m-kultura“ je zkratkou za „materiální struktury“, jejímiž příklady jsou oněm instrukcím odpovídající chování, technologie, sociální organizace a jako soubor verbálního chování také ideologie). Memetika zatím uspokojivě nezvládla (nikoli darwinistický!) problém možného předání v průběhu individuálního života nově získaných charakteristik další generaci. Na tomto poli se často připouští, jako kdyby přenos fenotypu do následující generace odpovídal nikoli darwinismu, nýbrž lamarckismu. Jde tu o zcela okatý problém na poli kulturního přenosu v jeho vertikální (mezigenerační) ose. Třetím aktuálně nedořešeným problémem je vztah memetiky k sociobiologii (jako ke spřízněné evolučně založené disciplíně). Jak psychologové, tak sociologové mívají za to, že sociobiologové šli redukcionistickou cestou až příliš daleko. Dennett jako jeden z nejpředněj-ších stoupenců memetiky charakterizoval tento redukcionismus jako „hltavý“ (“greedy“, 1995). V rámci přírodního výběru tu vyčnívá jako nanejvýš ošidná otázka altruismus. Za největší problém z těch čtyř vytčených pak Rose považuje to, co sám nazývá „na sebe zaměřený selekcionismus“ (“self-centered selectionism“, 1998). K němu zavdal výchozí podnět sám Dawkins hned roku 1976 při inauguraci „memu“. Český překlad té mezitím okřídlené pasáže však plně nevystihuje možné konotace textu anglického, v němž se říká, že sice „jsme zbudováni jako genové stroje a kulturně zušlechtěni jako memetické stroje, ale … jen my, samojediní na zemi, můžeme rebelovat proti tyranii sobeckých replikátorů“. Je tu indukován ontologický, psychologický, ale i gnoseologický a obecně kognitivní a také volně orientovaný problém toho, kdo to vlastně je „já“ (zda to není iluzivní memetický komplex, jak to míní Blackmoreová /1998/ nebo Dennett /1991/); neboť na citovaném místě Dawkins vyburcovává člověka jako sebe-vědomého jedince k sebereflexí navozené (a pak zapříčiněné) vzpouře proti nenáležitým (ne-li jenom subjektivně nepohodlným) souborům „memů“. Co dělat v rámci memetiky s nesporně individualizovanou (a subjektivní, relativně na jiných subjektech nezávislou) intencí? Nešokuje „nás“ v právě nadhozené souvislosti jedna věta, kterou pustil do světa Dennett (1991) a jež se stala svou razantností šokujícím virem, citovaným jak příznivci, tak odpůrci? Jde o větu, která zní následovně: „Odborník je jen způsob, jakým nějaká knihovna vytváří další knihovnu.“
***

Předem bych se chtěl omluvit za to, že nebudu citovat další autory, ať už z tábora nadšených (a už „puncovaných“, ale i ostruhy teprve získávajících) memetiků, nebo jejich rezervovaných (a věcně opatrných) nebo i radikálních (a vůči memetice značně skeptických) kritiků. Z již uvedeného snad dostatečně vyplývá, že se memetika sice začala vyvíjet pomalu a snad i s jistými rozpaky, ale také (aspoň v náznaku) že od druhé poloviny 90. let nabyla rychle na síle počtem praktikujících příznivců oboru a úctyhodně širokým spektrem aktivit s tím souvisejících. Je snad také už teď patrno, že status memetiky jako disciplíny splňující kritéria vědy není nesporný, i když její autoři se nejednou opírají o matematické formule a grafy (např. A. Lynch nebo L. Castro a M. A. Toro). Mezi těmi, kteří se cítí být pozitivně memetikou osloveni, se přitom má za to, že se může tato disciplína plodně uplatnit nejen jako obecná teorie kultury a člověka, ale také třeba v pedagogice, psychologii, teorii jazyka nebo hudby, případně architektury, dokonce i při organizaci univerzitního života, nemluvě již o poměrně zabydlené „memetické virologii“ v teritoriu sociologie a kritiky náboženství. Svou roli v úvahách o memetice od samého počátku stále hraje dědičné zatížení, vyvolané jakoby nezbytností připustit v humánní sféře obdobu biologického genu/genofondu/fenotypu (atd., ale např., pokud jde o gen, bez alel!), s čímž je spojena řada svízelů, zčásti naznačených výše v textu.
***

Ačkoli dodnes nedisponujeme uspokojivou (jednoznačnou, relativně exaktní a přitom operativní) definicí „memu“, už se stalo, že kromě poněkud staromódní předběžné definice Dawkinsovy z roku 197636) můžeme se navíc honosit také verbálním přitakáním k informačnímu krédu (a tím i k počítačům, k dalším metaforám s hard- a softwarem, a k „informačnímu“ 21. století) tím, že „mem“ byl — řekněme že — definován také jako „jednotka kulturní informace“. Není to spásonosné řešení čtvrt století latentního problému. Ta inovačně vybubnovaná „jednotka“ není (ve smyslu Shannonově) modelovatelná/interpretovatelná/operabilní; je „elementární“ jen deklarativně (a tedy problematicky, neefektivně). A to všechno bez ohledu na to, že důvěra stoupenců memetiky je tak virulentní/infekční/nakažlivá (což by mělo vyjít nastejno)…

Tento text je úryvkem ze sborníku Memy ve vědě a filosofii (Filosofia, Praha, 2004)

autor Miloš Dokulil