Řeky a vodní plochy vůbec představují skoro vždycky pěkné trasy pro pohyb v krajině. V létě je sjíždějí vodáci a jistě mají své dobré důvody. Brusle jsou nejlepší příležitostí, jak vidět fenomén říční nebo obecněji vodní krajiny v zimě. Skrz opadané stromy je daleko vidět, nádherně vypadá suchý rákos a orobinec, a protože voda bývá v zimě čirá, je možné vidět pod ledem i překvapivě hodně ryb a jiných potvor.
Sám pohyb na bruslích – pokud je dobrý led – je v poměru k vynaložené námaze velmi rychlý a aspoň trochu vyšinutého jedince přivádí k euforii rozhodně snáz než např. běhání v parku (nějakou roli v tom asi hraje i vědomí nebezpečí). Dobrý led bývá v době holomrazů, kdy třeba ani na horách není kvalitní sníh, takže se bez rozpaků vykašleme na běžky a vezmeme brusle (které jsou navíc daleko skladnější). I samotný led může být úchvatným estetickým zážitkem – s nesčetnými variantami ledových krystalů, bublinek, trhlinek, barev, odlesků atd. Neobyčejné kouzlo má bruslení za soumraku a po setmění. Majestátní klid ledových plání je umocňován duněním a praskáním ledu. (Provozovat jen na ověřeném ledě!)
Výčet možných nepříjemností spojených s výlety na bruslích je ovšem také dost dlouhý. Podmínky pro pěkný výlet se objeví při standardním průběhu současných zim tak dvakrát až třikrát do roka a jet ty nejatraktivnější trasy po řekách je reálné třeba jen dvakrát za desetiletí. Pokud jedeme dál od domova, můžeme najít daleko horší (zasněžený, rozměklý) led, než jsme čekali. Ze soustavy rybníků, kterou jsme chtěli přejet, jsou dva vypuštěné a výlet, který měl být z větší části po ledě, se odehraje převážně pěšky. Možných tras také není mnoho (to je ale vyváženo tím, že jsou po většinu času nepoužitelné, takže se výběr – i pokud se nechceme opakovat – ztenčuje jen pozvolna). To nejlepší samozřejmě necháváme na konec – možnost proboření ledu a nedobrovolné koupele za dost nevýhodných podmínek. To je ostatně i hlavní důvod, proč jsme trochu na rozpacích vůbec se o tomto typu bruslení šířit – co kdyby se kvůli nám někdo utopil. Na druhou stranu zdaleka není pravda, že propadnout se do ledu znamená jistou smrt. Proto alespoň hodláme věnovat velkou pozornost radám, jak tuhle možnost učinit co nejméně pravděpodobnou.
Zvířata a rostliny pod ledem
Úplný výčet toho, co se dá skrz čirý, nezasněžený led vidět (což je ovšem zážitek, který nám příroda umožní zhruba jednou za zimu), by připomínal rybářskou příručku kombinovanou s atlasem vodních rostlin. Popíšu proto jen běžnější setkání s vodním tvorstvem. Podotýkám, že když už situace nastane, jsou tato setkání daleko častější a informativnější než třeba při plavbě na kánoi: zimní voda bývá čirá, ryby jsou apatičtější a pohyb bruslaře je asi neděsí tolik jako pohyb loďky.
Ryby můžeme vidět buď živé a zdravé, volně plavající pod ledem, nebo sice živé, ale v prekérní situaci zaklíněné mezi led a dno (k tomu jim občas dopomůžeme my sami – rybky se totiž snaží od bruslaře bezhlavě rozprchnout do všech stran). Třetí možností jsou ryby uhynulé, jež vyplavaly pod led, který je následně zcela obklopil. Nemálo případů uhynulých ryb vzejde z kategorie těch zaklíněných, a proto je užitečnou zábavou zaklíněné ryby vyprošťovat (pomůže k tomu sekerka, pokud ji náhodou máte, nebo v nejhorším případě zutá brusle). Pokud takto vyprostíme větší rybu, která v kontaktu s ledem strávila delší čas, je v souladu s názorem rybářů i s vlastním loveckým instinktem vzít ji místo do větší hloubky s sebou do kuchyně (stejně už prochladla a skoro jistě by časem uhynula).
K nejběžnějším druhům viditelným na českých řekách patří pochopitelně tloušť, v polabských ramenech vládne bezkonkurenčně cejn, v jevanských rybnících okoun. Za delších zim hyne v labských ramenech bizarní rybka sumeček americký (místními rybáři zvaný „truman“, což je vzácný jazykový relikt antiamerikanismu padesátých let) – vmrzá do ledu. Tamtéž lze najít i zamrzlé žáby – skokany různých druhů, kteří jsou mrazem zcela odbarvení a připomínají školní preparát nebo spíš rentgenový snímek. V mělkých bahnitých vodách lze běžně pod ledem vidět škeble (vystopujeme je podle klikatých brázd) nebo vzácně otevřené a vyjedené schránek škeblí blízko břehu – to dělají ondatry. Vyloženou kuriozitou je pak například tropická vodní želva, pokojně odpočívající pod ledem bez viditelné možnosti se někde nadechnout. Když jsme ji před pár lety objevili v malé hloubce na Říčce v pražské Stromovce, rozhodli jsme se ji „zachránit“ a druhý den jsme se vypravili na místo se sekerou, kbelíkem a hadry (aby nenastydla). K našemu překvapení zvíře mezitím pokojně odplavalo a nebylo koho zachraňovat. Později jsem se doslechl, že v rybnících ve Stromovce je těchto želv více (asi je tam vysadili chovatelé, kterým se tento rychle rostoucí živočich už nevešel do akvária) a snad by mohly vytvořit i životaschopnou populaci (k malé radosti rybářů, protože se jedná o obratné masožravé bestie).
Scenérii života pod vodou a při hladině dokreslují (hlavně ve stojatých vodách) zmrzlé listy leknínů, stulíků a hlavně rákos nebo orobinec, který – vysušený mrazem do světlehnědé barvy, někdy ojínělý ledovými krystalky – vypadá, hlavně v zimním slunci prodírajícím se skrz mlhu, úchvatně a je jasným důkazem, že i jediný rostlinný druh může vytvořit nádherný porost (jinak proti neustále vzývané biodiverzitě nic nemám).
Ještě krátce o stopách na ledě. Patří nejčastěji zajícům, liškám, lasičkám, psům, lidem a vodnímu ptactvu. Nevesele působí vodní ptáci přimrzlí na konci svých stop k ledu a již dávno na kost zmrzlí. Pobaví naopak „přistávací dráhy“ vodních kachen. Jednou jsem na ledě zamrzlé říčky Šembery našel ještě se mrskajícího cejna uprostřed stop nějakého vodního ptáka, kterého jsem asi vyplašil.
Dobrá zpráva je, že se u zimních vod nesetkáme s komáry, a to ani s živými, ani s přimrzlými k ledu.
***
Technické a historické památky podél vod
Tato kapitolka nehodlá nahrazovat vlastivědný obsah turistických map ani speciální publikace o památkách. Na druhou stranu je nutné se zmínit o tom typu památek, který se většinou do map a průvodců zatím nedostal, a to jsou vodní mlýny a jejich technické zázemí, hlavně jezy a náhony. V posledních asi čtyřech letech sice vychází v nakladatelství Libri tituly zasvěcené vodním mlýnům, ale ty obsahují málo informací o historii a geniu loci jednotlivých míst.
Vodní mlýny jsou u nás už – asi jednou provždy – historií. (Omlouvám se majitelům Vítova mlýna na Blanici u Vlašimi, který ve své funkci přežil pod hlavičkou detašovaného pracoviště nějakého národního podniku celý nereálný i reálný socialismus a mletí nabízí místním farmářům a záhumenkářům dodnes. O jiném podobném případu ale nevím.) Většina mlýnských budov při potocích a malých říčkách, které jako mlýny dosloužily obvykle nejpozději po převratu v roce 1948, je dosud v dobrém stavu a jsou využívány k bydlení či rekreaci. Ty nejšťastnější z nich byly přestavěny na vodní elektrárny, což zachovalo v přijatelném stavu i jezy a náhony a občas i původní turbíny. Naproti tomu jednoúčelové mlýnské stavby při velkých řekách jsou ohroženější: v tristním stavu je třeba mlýn na Sázavě pod Českým Šternberkem nebo budova Mlýnku na Sánském kanále v Polabí.
Dalším druhem technických památek jsou samotné náhony, strouhy a vodní cesty. Namátkou Sánský kanál v Polabí, vytvořený už ve středověku, „průrvy“ vytesané v pískovcích v okolí Doks, Hořínský kanál v parku naproti mělnickému zámku, Laterální kanál, který umožnil lodní dopravě vyhnout se proudnému a ošidnému úseku Vltavy před soutokem s Labem, libeňský přístav a řada dalších. Úplně samostatné kapitoly – nebo snad knihy – by si zasloužily hráze rybníků a také jezy.
Voda mohla sloužit jako ochrana středověkých pevnostních staveb. Na trasách, které popisuji níže, to jsou například Myšlín v Máchově jezeře nebo Vítkovec mezi Holanskými rybníky. Z vodních ploch jsem viděl ty nejpůsobivější pohledy na některé historické památky od pravěku až po dobu nedávnou: na hradiště v Praze-Šárce a na Kazíně, hrádek a kostely na Tetíně, zříceninu hradu Zbořený Kostelec nad Sázavou, zámek Orlík a Žďákovský most nebo na kouli libeňského plynojemu.
***
Velmi důležitým varovným smyslem je pro bruslaře sluch. Není třeba se obávat hlasitých zvonivých „výstřelů“ na velkých plochách, které dodávají bruslení neobyčejnou atmosféru. Led se totiž jako každá pevná látka roztahuje a smršťuje a se změnami teploty během dne v něm vzniká pnutí, které se praskáním a práskáním uvolňuje. I když – pokud se tak nenadále stane právě pod vašima nohama, může to poněkud pocuchat nervy. Naopak velmi špatnou zprávou je tiché suché neznělé popraskávání při každém kroku – na ledě bez jinovatky můžeme vidět, že dráha brusle je doprovázena prasklinkami. Pryč odtud!
Pozoruhodným poznatkem je, že tloušťku ledu lze poměrně přesně stanovit podle zvuku, který vydává led rozechvívaný bruslařem. Jak teoreticky odvodil a experimentálně prokázal švédský fyzik-akustik a bruslař Gunnar Lundmark (http://acuvib.com/in20014eva.pdf; jako pokusného králíka na tenkém ledě používal vlastního synka), výška tónu (koincidenční frekvence ledové desky) závisí na tloušťce ledu (ne bruslaře) – čím je led tenčí, tím je tón vyšší. Zpívání ledu ovšem neslyší bruslař sám, ale někdo, kdo stojí asi tak o dvacet metrů dál. Zvonivý zvuk je slyšet od asi 12 cm tloušťky ledu a hlasité kvílení (které se případně změní v klení) při tloušťce 6 cm a nižší. Bylo exaktně změřeno, že led silný 7,8 cm vydává tón a1 (440 Hz); pokud není poškozen, je bezpečný. Při tónu e2 (660 Hz, tloušťka 5,2 cm) či vyšším je pak čas připravit si fotoaparát a lano. Zdůrazňuji, že mluvíme o neporušeném ledu při trvalém mrazu. Kdo má absolutní hudební sluch nebo nějakou akustickou pomůcku (třeba ladičku), dokáže prý určit tloušťku ledu s přesností půl centimetru. A kdo absolutní sluch nemá, jistě se časem naučí rozeznat podezřelý zvuk (na stránce http://acuvib.com jsou i nahrávky zvuku tenkého a příliš tenkého ledu) anebo může bezpečnost ledu odhadnout z chování (nebo plování) bruslaře dvacet metrů před sebou.
***
Tyč s hrotem na zkoumání tloušťky ledu známe pouze ze zahraničních materiálů. Vypadá jako lyžařská hůlka bez talíře a s bytelnou ocelovou špičkou. Někdy se vozí celý pár a používá se k odpichování jako na běžkách. Vikingarännet má dokonce kategorii pro „hůlkaře“. Jen pozor, takový jedinec může být nebezpečný svému okolí!
Povídá se, že hrázný jedné z vltavských přehrad (mimochodem měl velice příhodné příjmení – Smrt) chodil po zamrzlé hladině s kovovou tyčí několik kilogramů těžkou, kterou občas spustil na led a hlavně s ní propátrával trhliny a zkoušel, jestli jsou rozevřené nebo jestli je pod vodou, která vytekla na led, ještě něco pevného. Pokud se tyč probořila, šel jinudy. Můžeme samozřejmě tutéž práci zastat jednou nohou, ale pokud se nám mezitím druhá propadne, získáme mnohem podrobnější informace, než jsme chtěli.
Úryvky z knihy:
Radek Mikuláš, Jan Stodola, Tomáš Matoušek a kol.
Na bruslích Českou republikou
Nesoustavný turistický průvodce po Čechách a Moravě, jak je lze vidět ze zamrzlých hladin.
Vázaná, 200 stran, 56 výletů po 12 oblastech, 57 map, 8 stran barevné přílohy, 120 fotografií a kreseb, 250 Kč.
Podrobnosti
http://www.dokoran.cz/index.php?p=book.php&id=218
Anotace vydavatele
Turistické průvodce určené pro pohyb pěšky, na kole, na lodi, na lyžích či prostřednictvím koňské síly (živé či pod kapotou) asi nikoho nepřekvapí a je jich na trhu dostatek. Předkládaná publikace je ale v tomto žánru prací doslova průkopnickou srovnatelného bruslařského průvodce po zamrzlých českých řekách, potocích a rybnících určitě nikde nenajdete. Ve vtipně sepsaném průvodci najde zájemce o tento druh turistiky jak krátké trasy, tak vrcholné bruslařské výlety, jako je například 200 kilometrů dlouhý přejezd Orlické přehrady a souvisejících toků a jen o málo kratší výlet po Lipně. Poutavá a nesmírně důležitá je ovšem i úvodní část, kde se dozvíme, jak tyto výlety podnikat, aniž bychom se přitom utopili.
