Student World

Existuje přirozená hranice, za kterou by naše přirozenost byla vlivem proměny jasně porušena a poskvrněna? Určitě ne. Podstatou lidskosti je totiž pokoušet se vylepšit svět i sebe sama.
Artur L. Caplan

Všechny savce nutí silné podněty ke zvědavosti a výzkumné činnosti, avšak u některých druhů jsou tyto sklony daleko silnější nežli u jiných. Záleží na tom, do jaké míry se v průběhu vývoje specializovaly. Ti, kteří v boji o přežití vsadili na úzkou specializaci, se ani příliš namáhat nemusejí a složitost a spletitost okolního světa je zvlášť netrápí. Pokud má mravenečník své mravence a koala své listy blahovičníku, jsou spokojeni a život je pro ně snadný.
Na druhé straně ti, kdo se takto nespecializovali, si podobný odpočinek nikdy nesmějí dovolit. Nikdy si nejsou jisti tím, odkud vezmou svou příští potravu. Musejí vědět o každém zákoutí a skulině, musejí vyzkoušet každou možnost a dávat bedlivý pozor, zda se nevyskytne nějaká šťastná náhoda. Musejí stále bádat, musejí si uchovat vysoký stupeň zvědavosti, musejí být stále nespokojení.
Neofilie, láska k novotám, ačkoli je náročná a někdy nebezpečná, je totiž evolučně výhodná. Vysoce specializovaný organismus, který se vyvinul jako reakce na určité životní prostředí, může fungovat jen tehdy, jestliže toto prostředí zůstane nezměněno. Jakmile ale dojde k nějaké katastrofě, specialista neví kudy kam. Svou specializací sice překonal soupeře, ale ve změněné situaci by byl nucen změnit své dědičné založení, což není tak jednoduché. Když zmizí blahovičníkové lesy, koala zahyne.
Pro nespecializovaného živočicha je přechod k jinému způsobu života sice také obtížný, ale ne již nepřekonatelný. Odejměte šimpanzovi ovoce a ořechy a on přejde na kořínky a výhonky.
Největšími odborníky na nespecializaci jsou lidé. Jako druh se specializovali na nespecializaci. Všechny mladé opice jsou nesmírně zvědavé, ale intenzita jejich zvědavosti se s dospíváním zmenšuje. U nás je tato infantilní zvědavost silnější a uplatňuje se i ve zralém věku. Nikdy se nepřestáváme pídit po poznání, nikdy toho nevíme dost. Za každou otázku, kterou zodpovíme, máme hned jinou. Zvídavost se stala největší výhodou našeho druhu v boji o existenci.
Výzkum se u vyšších savců, a v radikálně nejvyšší míře u lidí, osamostatnil jako zvláštní, nezávislá pudová činnost, jejíž hlavní funkcí mělo být poskytnout nám co nejpodrobnější a nejkomplexnější poznání našich vlastních schopností a světa kolem nás. Takový instinkt bude ovšem fungovat nejlépe, pokud bude nezávislý na důvodu, proč existuje. Proto se poznání nemusí vztahovat jen k dosažení základních, životně důležitých cílů, ale může se uplatnit kdekoli, kdykoli a v jakékoli souvislosti. Může dalekosáhle přesáhnout svůj původní účel, může dokonce odhalit původ a důvod své vlastní existence.
Díky našim kognitivním schopnostem jsme dokonce schopni si uvědomit, že mechanismus evoluce, proces, jenž nás stvořil, může být z jistého úhlu pohledu viděn jako proces zlý nebo přinejmenším eticky indiferentní. V žádném případě z něj neplyne nějaká etická závaznost či hodnoty, které bychom měli přijmout za své. To pochopil již v roce 1893 „Darwinův buldog” Thomas Henry Huxley, který se v oxfordské přednášce nazvané Evoluce a etika ostře postavil proti sociálnímu darwinismu: „Z kosmické evoluce se můžeme poučit o tom, jak dobré a zlé sklony v člověku vznikly; sama o sobě nám ale není schopna poskytnout lepší důvod, než jsme měli dosud, proč upřednostňovat to, co nazýváme dobrem, spíše než to, co nazýváme zlem… Eticky správné jednání – to, co označujeme jako Dobro a Ctnost – představuje takový způsob chování, který je v každém směru v protikladu k tomu, co v kosmickém boji o přežití vede k úspěchu… Jestliže je tedy pravda, jak jsem řekl, že kosmický proces nemá žádné ohledy k našim morálním cílům, a jestliže jeho napodobování člověkem je v příkrém rozporu s nejzákladnějšími etickými pravidly, co potom s celou touto tak překvapivou teorií? Musíme si už jednou provždy uvědomit, že etický pokrok společnosti nenastane, když budeme kosmický proces napodobovat, tím méně, když před ním budeme prchat, ale jedině tehdy, když s ním budeme bojovat.”
George Williams, duchovní otec neodarwinismu, Huxleyho slova potvrdil: „Matka příroda je prokletá stará čarodějnice. Přírodní výběr je skutečně tak špatný, jak vypadá a jak tvrdil Huxley, a proto bychom ho neměli ani přijmout, ani od něho utíkat, ale měli bychom se mu postavit.”
Díky naší schopnosti poznání dospíváme na samou hranici svobody – do stadia uvědomění si svého otroctví. A to je první krok k osvobození, k revoluci, ke zvrácení otrokářského řádu. Zavrhněme učence, kteří se nám snaží namluvit, že jsme otroky podstatou, přirozeností, že nad biologično nejde vystoupit, protože bychom ztratili i vše lidské.

***

Francois Jacob v této souvislosti hovoří o „kutilství“ evoluce. Banálním příkladem tohoto kutilství mohou být naše potíže s bolestmi zad, jež souvisí s nevhodným konstrukčním plánem páteře. Ve fylogenetickém vývoji člověka prodělala páteř obrovskou přeměnu. Zatímco téměř všichni ostatní savci chodí po čtyřech, opírají se tedy o čtyři končetiny, člověk tím, že zaujal vzpřímený postoj, zatížil svou páteř zcela mimořádně. Důsledkem je i esovité střídání lordóz a kyfóz a bohužel právě i to, že páteř se u každého jedince během života rychle opotřebovává a snadno se poškozuje. Přečasté onemocnění meziobratlových plotének a s ním související útlak míšních i kořenových nervů, jež patří k nejčastějším a nejbolestivějším neurologickým chorobám, je daní za vzpřímené držení těla, daní, kterou většina z nás platí proti své vůli a se skřípěním zubů.
Jestliže jsem se tázal, zda je možno měnit člověka, pak je tuto otázku dobré vidět konkrétně. Je možno zbavit člověka bolesti zad? Je to možné po stránce technické? A nebrání nám úcta k přírodě její výtvory opravovat? A nepřekračujeme tím nějaké tabu, které je neradno překračovat? Pokud si velké etické otázky takto konkretizujeme, pak snad jejich řešení nemusí být nemožné. Etika je v podstatě otázkou zdraví.
Ještě jednou připomenu definici zdraví: „Zdraví je stav, kdy je člověku naprosto dobře, a to jak fyzicky, tak psychicky i sociálně. Není to jen nepřítomnost nemoci a neduživosti.“ Je-li ovšem zdraví takto definováno, pak je pro naprostou většinu lidí nedosažitelné.
S tímto vědomím si nyní můžeme znovu položit naši původní otázku. Můžeme být za těchto okolností šťastni? Ale mohl by být vůbec šťastný život bez překážek, jež je třeba překonávat? Nestačí nám k naplněnému a spokojenému životu usilování? A nebylo by dokonce trvalé uspokojení jakousi entropickou smrtí? Vždyť vše nasvědčuje tomu, že podstata universa je evoluční. Vše plyne, vše se mění. Co není dnes, může být zítra. A je také zřejmé, že my lidé disponujeme i určitým transgresivním potenciálem, tj. schopností aktivně měnit okolnosti. Ať již je tato schopnost ve srovnání se silami, které naše chování ovlivňují větší měrou, jakkoli nepatrná, nelze popřít, že tu alespoň v zárodku existuje.
Řekněme to tedy na rovinu. Domnívám se, že individuálnímu lidskému životu může dávat náplň a snad, když už ne pocit štěstí, tak alespoň jakéhosi skromného uspokojení, to, čemu Egon Bondy říká „eschatologická perspektiva“. Jedná se o perspektivu věcí budoucích, přesvědčení o tom, že věci jsou otevřené, že vesmírné dění není rigidně uzavřeno do kauzálního nexu, a že principiálně nic nebrání tomu, abychom v určitém časovém horizontu uskutečnili vše, co chceme. Eschatologická perspektiva je hnací silou lidské reality a eschatologický prostor je prostor transgrese.
Pokud bude existovat poptávka po terapii některých biologických neduhů, žádný zákaz byť i riskantním terapeutickým pokusům v dlouhodobé perspektivě nezabrání. Neboť mezi šílenými experimenty, jak překonat vlastní tělo, a konzervativním odstraňováním nedostatků neexistuje žádná hranice. Jakmile jednou přistoupíme na to druhé, nemáme důvod vyhýbat se prvnímu. Navrátit slepému zrak na 50 %? Nebo na 100 %? Ale proč ne třeba na 115 % – aby viděl lépe než před nehodou? A kdo by nechtěl prodloužit lidský život? A kdo by nechtěl zvýšit kapacitu vlastní paměti? Atd. atd.
Mnozí se obávají toho, co se stane s člověkem po příchodu jakéhosi nadčlověka. Odpovídám, že to stejné, co se stalo s Homo habilis a Homo erectus po příchodu Homo sapiens. Nic. Homo habilis sám sebe přeměnil v Homo erectus a ten zase v Homo sapiens. Stejně tak i Homo sapiens postupně zmizí ze scény. Ostatně od té doby, co se člověk objevil na Zemi před nějakými dvěma miliony let, jsou jeho dějiny tvořeny neustálým sledem různých transgresí, neustálým překračováním mezí, jež byly vnuceny jeho myšlení čí jednání.
Obáváme-li se konce člověka, musíme nejprve umět definovat, kým člověk je, o čí konec se vlastně jedná. Je člověk shlukem molekul či konkrétní anatomickou strukturou, pouhým pytlem buněk? Nebo je raději záhodno definovat jej jeho idejemi a hodnotami? Rozdíl je obrovský. Neboť je-li člověk více bytostí „spirituální“ než „materiální“, pak není nutné pohlížet na materiální substrát jako na něco posvátného, co nemůže být manipulováno. Posvátné je pouze to, co za svaté prohlásíme. A domnívám se, že by to měly být spíše určité „duchovní“ entity než entity biologické. Člověka člověkem nedělá jeho tělo, nýbrž jeho mysl. A pokud by došlo se změnou biologického substrátu k amplifikaci těchto hodnot, k rozvoji lidského ducha ve shodě s lidskými hodnotami a na jejich základě, pak nezbývá, než tomu přitakat. A víme-li, že mnohé mentální stavy, jež hodnoty produkují, jsou na biologický substrát úzce vázány, pak k amplifikaci duchovní sféry bez transformace biologična ani dojít nemůže.
Jiná věc je oprávněný strach z nepředvídatelných následků našeho jednání. Jak říká Zarathustra: „Člověk jest provaz natažený mezi zvířetem a nadčlověkem – provaz nad propastí. Nebezpečný přechod, nebezpečná chůze, nebezpečný pohled zpátky, nebezpečné zachvění, nebezpečná zastávka.“

***
Možná je to tak, možná jinak. Co my víme. Je nám třeba více poznání, a to je také jediný imperativ, který nás nutí dojít až na konec cesty, kterou jsme se jako neofilní druh vydali. Vždyť zastavit se v její půli by bylo přinejmenším pošetilé.

Úryvek z knihy Marek Petrů: Možnosti transgrese – Je třeba vylepšovat člověka?, Triton, Praha, 2005, http://www.triton-books.cz

Anotace vydavatele
Vývoj soudobých biotechnologií nás nutí položit si zásadní filosofické otázky. Je totiž možné pomocí genových manipulací, neuromanipulací či kyborgizace lidského těla cíleně měnit jak fyzické, tak i psychické vlastnosti člověka. Jakými kvalitami je definováno lidství? Dělá člověka člověkem jeho biologický substrát, tělo, geny, nebo spíš některé hodnoty, které přijímá za své a na základě nichž hodlá směřovat a naplňovat svůj život? A co když jsou některé z těchto hodnot v rozporu s biologickou podmíněností života? Jestliže je lidství definováno spíše určitou spiritualitou než tělesností, je zcela namístě alespoň uvažovat o možnostech, jak vylepšovat biologického člověka.

autor