Student World

Sérioví vrazi si obvykle vybírají oběti v nějaké závislosti na poloze svého bydliště. Na jedné straně většinou dodržují jakousi „bezpečnostní“ zónu kolem svého obydlí, to aby je nemohli poznat třeba sousedé. Na druhé straně je pro ně ale jednodušší nespáchat čin na druhém konci světa (sériový vrah zabíjí své oběti po jedné; není to masový vrah ve stylu sebevražedného atentátníka nebo šíleného střelce, bývá často inteligentní a své činy provádí s rozmyslem).
Když tedy policie pátrá po sériovém vrahovi, používá „geografický profilování“, kdy se podle dosavadních zločinů snaží najít bezpečnostní zónu, v níž se bude nalézat jeho bydliště.
A co s tím mají společného čmeláci? Čmelák si totiž nevybírá za potravu květy u svého hnízda, protože na ně nechce upozornit. Naopak co nejrychleji odletí do bezpečné vzdálenosti – ale ne dále, to už by zase bylo neekonomické – a až tam se začne stravovat. Z čehož vyplývá zajímavá myšlenka: oboje chování by mohlo jít popsat stejným matematickým modelem. Existuje několik modelů pro provádění geografického profilování, které ovšem těžko testovat ve skutečných situacích. Nemohla by se jejich prediktivní schopnost testovat tak, že bychom s jejich pomocí stopovat čmeláky a zkusili odhalit jejich hnízdo? Právě s tímto nápadem přišla skupina vědců z University of London. Britští biologové dali do nektaru květin na louce umělou příměs, která umožnila čmeláky sledovat. Pak už stačilo jen porovnat předpověď modelů se skutečnou polohou hnízda.
Výsledkem bylo zjištění, že současné techniky geografického profilování jsou celkem efektivní. Pomocí zpřesněných algoritmů by mohlo jít sledovat nejen vrahy, ale třeba i netopýry.

Zdroj: New Scientist

Poznámka: Tímto způsobem by mohlo jít hledat nejen bydliště vraha, ale i místo jeho příštího činu: nakonec pro člověka je obtížné postupovat skutečně náhodně a neřídit se nějakým „algoritmem“. V této souvislosti viz např. Borgesova povídka Smrt a kompas.

Bioinformatika ve forenzních vědách
Řekni mi, jak chodíš…

autor Pavel Houser