Strach z rakoviny v prvním světě vedl k neomaleným a nepromyšleným činům proti DDT a dalším podobným chemickým prostředkům, aniž by byly zváženy škody, které tím vzniknou v rozvojovém světě, kde citlivé a rozumné používání DDT bylo velmi přínosné. Přehánění v otázce dusičnanů je dalším příkladem nevhodně použité legislativy.
Když jsme se před skoro třiceti lety přestěhovali do Coombe Mill v Devonu, našeho současného domova, krajina západního Devonu byla stále ještě idylická, tolik odlišná od zemědělské pouště, kterou se stal náš předchozí domov ve Wiltshireu. U Coombe Mill teče říčka Carey s přítokem Tamar, která tvoří hranici mezi Devonem a Cornwallem. V roce 1977 byla Carey průzračně čistá a jiskřivá a bylo v ní tolik lososů a pstruhů, že ji správci museli hlídat před pytláky. Rybáři ve vysokých botách se občas zatoulali z míst vyhrazených na rybaření na spodním toku řeky až k nám a vyprávěli nám nezapomenutelné příhody těch, kteří šafářům unikli.
Náš region je jednou z vlhčích oblastí jižní Anglie a silné deště tu znemožňují obdělávání orné půdy. Většina farmářů chová ovce a hovězí dobytek, krmí ho trávou, které je tu spousta.
V roce 1977 ještě hospodařili stejně jako kdysi, v pozdním jaru sušili seno a ukládali ho ve stozích, aby měli v zimě čím krmit. Díky takovému tichému hospodaření je anglická krajina tak příjemná na pohled i k životu a poskytovala spoustu potravy pro divokou zvěř. Tlak na pěstování většího množství plodin, jenž začal za druhé světové války, kdy jsme je velice potřebovali, vedl k intenzivnějšímu hnojení polí. Hnůj, který produkovala zemědělská zvířata, nestačil k uzavření koloběhu základních živin, především dusíku, jenž je pro život nezbytný.
Aby deficit nahradili, začali farmáři používat dusík ve formě dusičnanu amonného a draslík a fosfor v podobě fosforečnanu draselného. Dusičnan je sůl, která vzniká sloučením kyseliny dusičné se zásadou, jako je hydroxid draselný, sodný nebo amonný; je to bílý prášek, stejně jako kuchyňská sůl, rozpustný ve vodě. Dusičnan amonný, běžné zemědělské hnojivo, se dodává v obrovských igelitových pytlích po stovkách kilogramů bílých granulí. Dokud se používá v zemědělství, je celkem bezpečný, ale teroristé z něj mohou vyrábět bomby. Když se dusičnan zbaví jednoho atomu kyslíku, stane se z něj iont zvaný dusitan. Dusitany jsou potenciálně nebezpečné, protože v kyselých podmínkách okamžitě reagují s aminy, což jsou molekuly s atomy dusíku připojenými ke dvěma atomům vodíku, a s kterýmkoliv z mnoha uhlovodíků. Produkty reakce se nazývají nitrosaminy. Roku 1963 jsem se setkal na konferenci o radiační biologii s toxikologem W. Lijinským, proslavil se výzkumem karcinogenních vlastností nitrosaminů. Pro většinu starší generace chemiků to byl šok, protože většina během studií v laboratorních cvičeních připravila desítky nebo stovky gramů dietylnitrosaminu. Zajímalo nás, zda vdechování výparů těchto nečekaně jedovatých sloučenin spustilo v našich tělech odpočítávání rakovinových časovaných bomb.
Netrvalo dlouho a ekologové zjistili, že dusičnany, které se přirozeně vyskytují v potravě, se stykem se slinami v ústech štěpí na dusitany, které se nám denně dostávají s potravou do těla a mísí se s žaludečními kyselinami. Aminy jsou také v naší potravě přítomny přirozeně (dodávají rybám typický rybí pach), takže by mohly v žaludku reagovat s kyselinou dusitou z dusitanů a tvořit potenciálně smrtící nitrosamin. Tuto informaci použili aktivisté, kteří se neustále snažili rozdmýchat zájem o dusičnany v potravinách nebo pitné vodě, až nakonec v sedmdesátých letech zdravotnické autority v Evropě i ve Spojených státech začaly dusičnany v potravě a vodě považovat za vážné ohrožení zdraví. Byla vydána přísná omezení pro používání dusičnatých hnojiv, aby se množství dusičnanů v potravinách a vodě snížilo.
Nové pojetí a legislativa omezující používání dusičnanů ke hnojení možná urychlily zhoubné změny, které už na venkově probíhaly. Zemědělci v Devonu a dalších oblastech začali pomalu měnit způsob, jakým se zacházelo s trávou, stohy sena vystřídala sila nebo plastové pytle se siláží. Během pár let přestali postřikovat pole dusičnanem amonným a sušit seno. Převzali moderní způsob splaškového zemědělství, kde se tráva sklízí na jaře na siláž, což je pro dobytek poměrně chutný pokrm srovnatelný s nakládaným nebo kysaným zelím. Je to účinnější způsob hospodaření, farmáři ze skladování trávy ve formě siláže profitovali, takže si mohli dovolit mít na svých pozemcích více dobytka. Místo používání dusičnatých hnojiv rozhazovali mrvu shromážděnou za celou zimu buď přímo, nebo ve směsi s vodou. Pro městské ekology to bylo to pravé biozemědělství, ale na počátku osmdesátých let se původně čirá voda řeky Carey začala kalit, byla hnědá a pěnila a páchla jako stoka. V létě se klidné úseky, kde dříve ryby chytaly mouchy, potáhly zelenými řasami, plstnatými vodními rostlinami a řeka pomalu umírala.
Nové břečkové biohospodářství zásobilo řeku takovým množstvím hnoje, že ho nedokázala strávit. Každý liják do ní spláchl hnůj z polí a hladina kyslíku v řece brzy klesla na nulu. Mnoho partnerských druhů, které tvoří ekosystém řeky – zelené rostliny, jež zásobují vodu kyslíkem, početné hmyzí druhy žijící v řece a pod kameny na dně –, uhynulo, hlavně z nedostatku světla pro fotosyntézu a na anoxii, nedostatečné zásobení kyslíkem.
Říční ryby neměly hmyz, kterým by se mohly živit, takže ani neměly šanci se do řeky vrátit, když znečištění kleslo. Problém by nebyl tak velký, kdyby farmáři nezačali v zimě krmit dobytek mimo siláže i dováženým zrním; díky tomu mohli chovat mnohem větší stáda, než jaká by si mohli dovolit, kdyby je měli živit jen z produkce vlastních polí. Následkem toho se i původní louky s trávou pro dobytek staly smetišti s přebytečným hnojem, který se během zimy nahromadil v silážních jámách.
Od roku 1977 až do poloviny osmdesátých let jsem se musel dívat, jak řeka a venkov umírají, a byl to pro mne tak silný zážitek jako pro Rachel Carsonovou v Tichém jaru smrt ptáků.
Tentokrát nebyl na vině obvyklý podezřelý, chemický průmysl, byla to vina nás všech a naší scestné náklonnosti věřit všem obviněním vůči velkopodnikání. Všichni jsme volili vlády, které schválily zákony na omezení dusičnanů, zatímco jsme se tvářili, že nevidíme výstřelky společné evropské zemědělské politiky (Common European Agricultural Policy, CAP).
Jako vždycky je skutečný svět mnohem rafinovanější a nevypočitatelnější, než by si kdokoli z nás myslel. V Carey zbylo jen pár ryb, malí pstruzi a koljušky, ale bude trvat ještě desetiletí, než se vyčistí splašky zachycené pod kameny na dně a než řeka znovu ožije. Zlepšení situace však není důsledkem zmoudření, ale dvou vln hromadných onemocnění zvířat, která náš region postihla: slintavky a kulhavky a BSE. Počet dobytka tedy silně poklesl.
Tento text je úryvkem z knihy: James Lovelock: Gaia vrací úder, Academia, Praha 2009
O knize na stránkách vydavatele
