Student World

Chromozomy Y vypovídají o americké anabázi ve všech jejích stadiích. Ukazují, jak nebezpečná musela být cesta přes zledovatělou šíji na Aljašku. Tentýž haplotyp, odkaz jediného muže, sdílí polovina všech severoamerických indiánů – jde o důkaz toho, jak málo bylo tehdy těch odvážlivců, kteří překročili Beringův most. I další cesta byla obtížná, s množstvím překážek. Čtyři z pěti jihoamerických indiánů nesou tutéž verzi chromozomu Y; to dokazuje, že ještě menšímu počtu lidí se podařilo překročit rovník. Na severu (ale nikoli na jihu) jsou některá příjmení tak výrazná, že naznačují pozdější migraci z Asie.

Genetika v podstatě potvrzuje to, co odkryla archeologie o lidech, kteří přešli ze Sibiře na Aljašku a doputovali až do Patagonie. Geny nám však prozrazují mnohem více, než naznačují fosilie.

Některé z amerických otcovských linií se dodnes vyskytují v Asii. Jedna je běžná, jak lze konečně očekávat, u Sibiřanů žijících nedaleko Beringovy úžiny. Dnes však můžeme sledovat kořeny amerických mužů daleko hlouběji ve Starém světě.

V nížině kolem Jeniseje v Krasnojarské oblasti ve východním Rusku, v srdci Asie, 5 000 kilometrů od Beringovy úžiny, žijí Ketové. Před dvěma stoletími to byl početný kmen. Jeden cestovatel z 19. století popsal jeho příslušníky jako zavalité muže se štíhlýma nohama a klátivou chůzí, těkavýma očima a trhavou mluvou. Vypadali prý podobně jako Finové. Dnes jich přežívá sotva tisícovka, většinou v chudobě a v příchylnosti k vodce, kterou jim obchodníci dávají za kožešiny. Jejich jazyk je na pokraji vyhynutí – hovoří jím jen několik set jedinců – a tak se zoufale snaží o jeho udržení. Jde o posledního člena kdysi prosperující skupiny jazyků Jugů, Pompokolů, Arinů a dalších, jimiž se ještě před sto lety hovořilo na rozsáhlém území jižní Sibiře. Nepodobaly se ostatním jazykům regionu, například jejich slovesa měla až 18 různých tvarů. Ketština je vzdálený příbuzný ohromné jazykové rodiny, která zahrnuje i čínštinu, několik kavkazských jazyků, některé z jazyků Nového světa a snad i baskičtinu.

Slovo „Ket“ v ketštině znamená muže, a chromozomy ketských mužů ukazují, že mají blízkou vazbu na rodilé Američany: Nejběžnější haplotyp v Novém světě, jehož nositeli je většina amerických mužů, lze vysledovat až ke Ketům, kteří se v tom ohledu liší od kmenů žijících v jejich okolí. Domorodí Američané mohou tak hledat některé ze svých předků v srdci země, která se donedávna nazývala Sovětský svaz.

***

Baskové, kteří se (stejně jako někteří Keltové) snaží potvrdit svoji národní integritu dynamitem, jsou dlouho známí svou odlišností od svých sousedů. Liší se jak geny, tak jazykem (na rozdíl od velštiny, která spolu se sanskrtem, řečtinou a angličtinou patří do indoevropské jazykové rodiny). To všechno podporuje přesvědčení Basků, že jsou potomky dávných iberských lovců a sběračů, kteří dokázali vzdorovat vlně zemědělců přicházejících z východu ještě předtím, než se objevili Keltové. Pocházejí z kultury tak staré, že z ní prakticky nic nezbylo. Jména řek Isar v Německu, Isere ve Francii, Yser v Belgii, Jizera v Česku a Esera v severním Španělsku se vztahují k baskickému výrazu pro vodní tok. Nepodobají se žádnému slovu v existujících jazycích; jde o pozůstatky jazyka, který byl vymýcen indoevropskými zemědělci. Baskové odmítli s přistěhovalci jednat – či mluvit –, a proto zůstali celých 5 000 let separovaní. Jejich pohrdání bylo téměř absolutní, proto jsou jejich geny stále zcela odlišné od genů jejich sousedů.

Baskové nejsou tak jedineční, jak si myslí, mají na severu příbuzné. Jejich mužské chromozomy jsou téměř identické s velšskými. Zdá se tedy, že Velšané nesdílejí svoje mužství s potomky keltských kultur střední a jižní Evropy, které jim poskytly jejich jazyk, ale se starším a bojovnějším lidem, obývajícím dnes severozápadní Španělsko.

Příběh psaný velšskou DNA odhaluje dvouznačný postoj britských domorodců k novému způsobu života, který se objevil před přibližně 5 000 lety. Místní obyvatelé si mohli podržet své chromozomy Y, ale brzy přijali cizí způsob života (a jeho ženy). Zavrhli svůj původní jazyk (který se mohl podobat baskičtině) ve prospěch jazyka příchozích zemědělců. Velština sama není nic víc než dialekt indoevropštiny zatlačený na okraj pevniny blízkým jazykovým příbuzným, angličtinou. Keltský jazyk se stal ikonou velštiny (s příslibem jeho zachování v národní hymně), ale je to nováček.

Otcovské linie dnešních Velšanů a Basků jsou přímými potomky nejranějších moderních Evropanů. Tito průkopníci se rozšířili po pustinném kontinentu v mírnějším údobí mezi ledovými dobami asi před nějakými 50 000 lety – tehdy má také svůj počátek moderní evropská kultura zvaná aurignacien. Zanechali po sobě štípané čepele a škrabadla z pazourku, které byly brzy nahrazeny zdobenými nástroji, zhotovenými z parohů, zubů apod. Na Sibiři, tisíce kilometrů odtud na východ, se dala do pohybu jiná civilizace. Bylo tam tehdy tepleji než dnes a krajinu pokrývaly spíše dubové a jilmové lesy než borovice jako dnes. První moderní lidé se se svými kamennými nástroji objevili v jižní části oné rozsáhlé krajiny v přibližně stejné době jako aurignacká kultura. Brzy i oni přišli s uměním a kostěnými a slonovinovými ozdobami.

Po určitou dobu se lid aurignacké kultury i lid jeho sibiřské obdoby živil lovem jelenů a sbíráním bobulí, ale pak se znovu, naposledy, objevily ledovce. Takové klima sotva dovolovalo lidem zůstat na místě (třebaže i tehdy vznikaly jeskynní malby). Vyhnalo je ze severní Evropy na jih a z velké části Sibiře se stala „mamutí step“, kde lidé lovili chobotnatce a další savce. V době vrcholících mrazů, před nějakými 18 000 lety, opustili i tito drsní Asijci své domovy, mrazivou a větrnou poušť.

Našli útočiště u Bajkalského jezera, nedaleko domova dnešních Ketů. Celé statisíce let jeho obrovské množství sladké vody nikdy nezamrzlo a bylo bezpečným útočištěm mnoha forem života. Když se po poslední době ledové oteplilo, pionýři toto útočiště postupně opouštěli. Někteří postupovali za ustupujícím ledem na sever, došli až do nehostinných částí Sibiře a pak pokračovali dále do Ameriky a časem zaplnili Nový svět až po jeho jižní špičku.

Tento text je úryvkem z knihy
Steve Jones: Y: Původ mužů, Paseka 2008
podrobnosti na stránkách vydavatele

Viz také:
Jak získat chybějící chromozom?
Evoluce pohlavních chromozomů

autor