Student World

Když se řekne Richard Dawkins, většina čtenářů si zřejmě vzpomene na Sobecký gen (česká recenze např. na serveru Novinky na http://www.novinky.cz/Index/Kultura/1451.html, anglický rozcestník ke knize viz http://www.world-of-dawkins.com/selfish.htm). Dawkinse by mohli znát i zapálení uživatelé Macintoshů – tento pán totiž patří k nadšeným uživatelům těchto produktů (http://www.apple.com/applemasters/rdawkins/). No a s Dawkinsovým jménem se můžete setkat třeba také v časopise Vesmír (http://www.cts.cuni.cz/vesmir), kde najdete i recenzi na jeho poslední publikaci Výstup na horu nepravděpodobnosti (http://www.cts.cuni.cz/vesmir/08_99/435.htm).
Dawkins si získal pověst zastánce extrémní varianty neodarwinismu, který bere člověka jako pouhý stroj vytvořený sobeckými geny, nevědomými, avšak všemocnými replikátory slepě putujícími na své cestě odnikud nikam. Autor sám se sice vždy snažil zdůrazňovat, že geny nás ovládají pouze ve statistickém smyslu slova, ale nálepky determinismu či redukcionismu se již stejně nezbavil.
Dawkins je znám především jako autor myšlenky, že evoluční výběr a rozdělení na úspěšné a neúspěšné neprobíhá ani tak na úrovni jednotlivých druhů či jedinců, ale spíše genů. Nejsou tedy úspěšné a neúspěšné druhy, ani jedinci, ale pouze "dobré" či "špatné" geny. Dobré či špatné platí samozřejmě ve smyslu jejich vztahu k evolučnímu úspěchu/neúspěchu. Je to sice pohled v zásadě vyhovující darwinizmu, přesto však z hlediska jeho klasické podoby poněkud nezvyklý.
Nicméně — a zde se dostáváme k vlastnímu tématu této kapitoly — i Dawkins posléze připustil, že nepokládá geny za jediný způsob přenosu informace. Jsou zde ještě tzv. memy. Jak už název říká, jedná se o jakousi kombinaci slova "gen" a "memory" (paměť). Zhruba řečeno jde o psychické struktury, které se chovají analogicky genům — tedy mají např. tendenci se replikovat a soupeřit s ostatními memy o přežití v rámci příslušné "ekologické niky"… Webový časopis věnovaný problematice memů, tzv. Journal of Memetics, najdete na http://www.cpm.mmu.ac.uk/jom-emit/. Další relevantní adresy jsou např. http://www.ec3.com/Upperized/MEME.HTM,
Co takový mem konkrétně je? Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o náboženství nebo ideologii. Nicméně, boj mezi dvěma ideologiemi odpovídá spíše soupeření jednotlivých druhů lidských organizmů. Pokud má být mem něčím analogickým genu, musí se jednat o jednotku podstatně nižší úrovně.
Memem tedy není konkrétní náboženství jako takové, ale spíše jeho jednotlivé prvky: třeba celibát. Tento příklad dobře ukazuje opodstatněnost pojmu memu. Mohou se totiž objevit námitky, že informace se nakonec šíří čistě biologicky a pojem memu slouží především pro naši sebedůvěru (nejsme jen stroje pro přenos genů), jako jakási moderní náhrada pojmu duše.
Konkrétně třeba v případě celibátu je však zřejmé, že tato dispozice by se podle striktně biologických zákonitostí nikdy rozšířit nemohla (hypotetické geny, odpovědné za potřebu celibátu, by musely z populace naopak velmi rychle vymizet). Zde je tedy místo pro memy.
Dawkins uvádí konkrétní příklad soupeření dvou různých memů. V jedné anglické básni od Jamese Thompsona byl původně text "Britannia, rule the waves!" (rozkazovací způsob: "Británie, vládni vlnám!"). Pokud však dnes tuto báseň uslyšíte, pak téměř výlučně v podobě oznamovací věty "Britannia rules the waves" ("Británie vládne vlnám"). "Zmutovaná" varianta v evolučním střetu s původním memem zvítězila a prakticky úplně ho vytlačila. Můžeme dokonce uvažovat, proč k tomu došlo — oznamovací věta má zřejmě jaksi zřejmější, jednodušší význam, dále je zde vtíravé sykavé "s".
Díky memům se můžeme pokusit o zavedení pojmů z evoluční biologie do klasické lingvistiky. Třeba vzory píseň a kost soupeří o to, podle kterého z nich bude skloňováno slovo "loď". Je však jasné, že podobné analogie mohou být (jako jsou analogie ostatně téměř vždycky) poněkud povrchní až zavádějící.
Jaké jsou další příklady memů? Uvedli jsme stavební kameny jednotlivých náboženství a ideologií, básně a melodie. V jistém ohledu jsou podle Dawkinse memy třeba i jednotlivé vědecké teorie. Kritériem pro úspěšnost vědecké teorie není tedy jenom její objektivní pravdivost, ale také jakási "darwinistická zdatnost" příslušného memu.
Samostatnou kapitolou je mechanismus šíření memů a matematický popis celého procesu. Dawkins se pokoušel sledovat např. četnost citací určitých vědeckých prací a srovnávat tuto křivku s funkcemi známými z biologického světa (koncentrace bakterií, vývoj populací…).
Existence memů není podle Dawkinse vázána výlučně na člověka. Soupeřit mezi sebou mohou např. jednotlivé melodie zpěvných ptáků a Dawkins uvádí i konkrétní případy, které dokazují, že melodie se zde nepřenášejí "biologicky". Nicméně teprve u člověka, kdy většinu informací nemáme vrozených, ale musíme se je naučit, dostávají memy náležitý prostor.
Konec konců, naše konkrétní genová výbava se v průběhu několika generací víceméně rozpustí v lidském genofondu. Co se však týče memů, tedy zjednodušeně našich myšlenek, ty mají šanci přežít mnohem déle. A význam memů na úkor klasického biologického přenosu informace se s dalším vývojem civilizace bude nadále zvyšovat. Je jistě myslitelná budoucnost, kdy se biologická podstata dokonce stane člověku přítěží a dojde k jakémusi osamostatnění psychiky.
Již dnes platí, že memy se šíří mnohem rychleji než geny. Právě proto se civilizace vyvíjí mnohem rychleji, než probíhají klasické přírodní procesy. Navíc myšlenka, kterou zachytíte, bude vámi zpravidla dále předána v poněkud pozměněné podobě. Proces mutací je tedy u memů mnohem rychlejší než u genů (vlastně každé zkopírování memu je již současně mutací, zatímco při genetickém přenosu informace je mutace něčím relativně řídkým) a z tohoto důvodu bude rychlejší i jejich evoluce.
Naše mozky můžeme v současné době chápat jako hostitele memů. Stejně mohou zřejmě fungovat i počítače. Memy mají tendenci se šířit — na první pohled je zde tedy určitá (třebaže opět poněkud povrchní) analogie s počítačovými viry. A když už jsme zabrousili k počítačům: Dawkins nejen používá Macy, ale obecně věnuje informačním technologiím ve svých knihách velkou pozornost. V poznámkách k českému vydání knihy Sobecký gen si můžete přečíst i jeho úvahu o lidském mozku jako o kombinaci sériového a paralelního počítače. Má to být údajně hlavní rozdíl mezi intelektem lidským a zvířecím. Dawkins se také zabýval počítačovou simulací jednotlivých evolučních strategií z hlediska jejich konečné úspěšnosti (více viz např. http://ova.comp.cz/sci-fi/science/veda100.htm).
Samozřejmě, je zde celá řada nedořešených otázek, stojících na samém pomezí filozofie. Každopádně si však můžete sami udělat malý experiment, například s nějakým známým textem. Nahraďte jedno slovo jiným, tak, aby váš nápad měl podle vašeho názoru větší "šanci na přežití". Pak můžete sledovat, jak/zda se váš zmutovaný mem šíří v "populaci" na úkor původní varianty. Pokud budete mít štěstí, původní forma třeba ještě za vašeho života zcela vymizí.
Dawkins v tomto případě uvádí poněkud rozpustilý příklad, který může potvrdit význam sykavého "s" i sílu oznamovacích vět. V anglické hymně existuje věta ve smyslu "Bože, chraň královnu!". Představme si nyní, že uděláme opět změnu rozkazovací věty na oznamovací ("God saves our gracious queen"). Pak už zbývá jen čekat…

Další prameny:
Asi ideální stránku pro začátek bádání o Dawkinsovi je přehledně seřazený seznam odkazů na další zdroje na www.world-of-dawkins.com/. Seznam knih z internetové prodejny Amazon je na http://www.amazon.com/exec/obidos/yahoo-search/p%3Ddawkins/002-9242583-0354009. Jako příklad javových hraček ilustrujících některé Dawkinsovy myšlenky uvedu applet na http://www.arch.su.edu.au/~thorsten/alife/biomorph.html. V češtině kromě již zmíněného Sobeckého genu vyšla ještě Řeka z ráje (Archa, Bratislava 1996).

Upravená verze tohoto článku vyšla v časopise Internet. Děkujeme redakci za povolení zveřejnit tento materiál také na serveru Scienceworld.

autor Pavel Houser