Student World

„Personalitu“ pokládáme někdy za protiklad determinismu, vnímání živého organismu jako stroje apod. Nedávno se zde objevila zpráva o novému výzkumu, podle něhož mají mít osobnost i stinky, tedy drobní korýši. Určitě se vyplatí si především udělat trochu pořádek v tom, jak rozumíme některým pojmům.

Viz Stínky mají individualitu (tisková zpráva)
Původní odborný článek

Na pár otázek v této souvislosti odpovídá Ivan Hadrián Tuf z katedry ekologie a životního prostředí Univerzity Palackého v Olomouci, který se v práci věnuje převážně půdní biologii

Co je překvapivého na tom, že stínky mají „osobnost“? Jak výzkum zjistil, některá stínka je odvážnější, jiná opatrnější. Prakticky v každé populaci ale bude existovat variabilita, takže osobnost budou mít i medúzy – nebo všechno, co se hýbe.

Základem je uvědomit si, na čem stojí definice personality u zvířat.
1) V populaci existuje variabilita v nějakém aspektu chování. Tento předpoklad je důležitý, protože kdyby se všichni chovali stejně, o personalitě by nemohla být řeč.
2) Tento konkrétní aspekt chování je stabilní napříč situacemi. Například když bychom studovali „statečnost“, bude zvíře odvážnější v přítomnosti i nepřítomnosti predátora, nebo eventuálně hypotetická „žravost“ u kudlanek či pavouků bude korelovaná jak u příjmu běžné potravy i u sexuálního kanibalismu. Tento předpoklad je důležitý, protože predikuje obecnou vlastnost zvířete, nevázanou na specifickou situaci.
3) Tento konkrétní aspekt chování je stabilní v čase, neboli lze opakovaně naměřit podobné hodnoty. Význam je jasný – osobnost zvířete, neboli individualita, je trvanlivá.

Přijde mi ale normální, že medúzy se budou chovat odlišně. Některá bude mít určitě jiné geny nebo jinou expresi genů odpovědných za neuropřenašeče, tomu bude odpovídat i rozdílné chování. Když jedinci mají třeba různý imunitní systém, proč by neměly mít i různé osobnosti?

S tím naprosto souhlasím. Problém je v tom, že o chování medúz máme velmi kusé informace. Myslím, že definice personality u zvířat je velmi pěkná a hlavní problém je s citlivostí metod a designem pokusů. Špatně naplánovaný pokus nepotvrdí personalitu ani u komplikovaných obratlovců. Historicky navíc stojí behaviorální vědy na Descartových mechanistických východiscích, jenž duši přisuzuje pouze člověku. Americký behaviorismus sice pracuje s pojmem motivace, který v sobě spojuje vnější stimuly a vnitřní predispozice, těmito vnitřními predispozicemi se však nezabývá, protože se objektivně špatně měří. Až nobelista Konrad Lorenz začal na veřejnosti hájit to, co každý pejskař ví – každý pes je jiný. O bezobratlých ale pořád moc nevíme. Dokonce i mravenci zřejmě mají svou personalitu – etologové v jejich případě rozlišují (a potvrzují) individuální personalitu a také hnízdní personalitu (byť to je protimluv).

Když zmiňujete „nižší živočichy“, existuje nějaký systematičtější přístup k stanovování inteligence bezobratlých? Chytří, a to i v lidském slova smyslu, jsou hlavonožci, ale co dál, je inteligentnější sršeň, pavouk, krab nebo homolice? (Předpokládejme, že chytří jsou spíše ti draví, aktivně žijící…)

Je to samozřejmě populární otázka, ale je tu spousta obtíží. Samotný koncept IQ je vnitrodruhový (průměr pro druh/populaci je 100), takže srovnávat psa má smysl zase jen se psem. Schopnost učeni se či mentální kapacita různých druhu je jiná věc, ale pokud vím, nijak seriózně se tomu nikdo nevěnuje – špatně se totiž schopnosti srovnávají. Jak třeba posoudit neschopnost holuba, naučit se procházet labyrint? Vždyť žížala to zvládá skvěle! Je proto žížala inteligentnější než holub? U obratlovců se používá encefalizační index (poměr hmotnosti mozku k hmotnosti těla), lepší je srovnávat rozvoj jednotlivých mozkových oblasti (koncový mozek, mozková kůra), respektive přímo konkrétní typy buněk, ale i to má smysl opět až u obratlovců..

Zpět k tématu osobnosti. Proč je to, že různí jedinci reagují různě, v rozporu s descartovskou představou zvířete-stroje? Příklad: jeden z mých počítačů častěji padá, jeden je rychlejší atd., rozdíly jsou stabilní, v tomto smyslu mají „osobnost“, ale sotva to je v nějakém rozporu s tím, že mechanicky apod. reaguji na podněty.

Srovnání s PC či třeba různými botami je nevhodné – rozdíly jsou dány buď a priori konfigurací, či stářím/historií PC. To je právě to, co se snaží řešit podmínka časové stability. Některé boty nejsou pohodlnější kvůli jejich osobnosti, ale protože jsou vyrobeny z kvalitnější kůže, nebo proto, že jsem je intenzivněji nosil a příjemně se „rozšláply“. Chování se ale nesmí měnit jen v důsledku stáří jedince – to by koncept personality neměl smysl. Povodně u stonožek přežijí jen vajíčka, ale nemá cenu tvrdit, že přeživší jedinci se lišili nějakou konkrétní vlastností. Podobně to, že se štěně chová jinak než starý pes, nikdo asi nikdy nepopíral, ani Descartes, ale z toho se existence osobnosti odvodit nedá.

Nicméně pořád mi není moc jasné, proč kvůli tomu, že se živí tvorové od sebe liší a jsou v tomto stabilní v průběhu života, to znamená, že se třeba nechovají deterministicky (každý jinak).

Ale nikdo netvrdí, že se nechovají deterministicky! Akorát se chovají různě a nezáleží to jen na jejich stáří či aktuálním stavu mysli – jemné nuance v jejich nervové a smyslové soustavě, v jejich metabolismu atp. způsobují jemné odchylky v jejich chování. Něco podobného můžeme vidět u jednovaječných dvojčat – byť identická, přesto jedinečná. Tady se také dostáváme k hranici filozofie a jejímu pojetí svobodné vůle. Opravdu si můžeme svobodně dělat, co chceme? Nejsme determinováni ve svém chování? Vždyť člověk, který se nechová dle konvencí (tj. sešněrovaně a de facto deterministicky), je podezříván, že není zcela v pořádku a v lepším případě skončí v blázinci. Hranice mezi lidmi a zvířaty je samozřejmě umělá, mnohem zajímavější je hranice mezi zvířaty a stroji. O umělé inteligenci ale prakticky nic nevím, takže do této diskuze se pouštět nemohu.

autor Pavel Houser