***pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Nositel Nobelovy ceny, nedávno zemřelý Francis Crick, se přesto na lov svobodné vůle vydal.
Zdrojem inspirace se pro Cricka stal Antonio Damasio (česky od něj vyšel Descartesův omyl, kniha, která prosazuje těsnou vazbu psychických procesů na fyzické stavy organismu). Popisoval případ ženy, jež ležela v jakémsi podivném kómatu. Otázkám podle všeho rozuměla, ale nemluvila, očima sledovala okolí a pouze občas něco zopakovala – i větu, která zjevně nebyla určena jí.
Když se pacientka ze své choroby zotavila, uvedla, že nebyla zmatená, ale nedokázala se přinutit něco říct („neměla co říct“), i když všemu rozuměla. Jejímu postižení přitom odpovídalo poškození Brodmanovy oblasti 24 na vnitřní ploše mozku.
Crick uvádí, že jde o místo, které souvisí s vyššími smysly a s vyššími úrovněmi motorického systému. To, co pokládáme za svobodnou vůli, tedy zřejmě bezprostředně souvisí se smyslovými vstupy i s motorickými reakcemi na ně.
Když Crick seznámil Damasia se svými teoriemi, ten mu řekl, že nezávisle dospěl ke stejnému názoru. Příslušná oblast přitom souvisí s oběma hemisférami lidského mozku (tolik ve vztahu k debatě o možnosti, zda je sídlem vědomí pouze levá hemisféra). Tato část mozku je v případě svého poškození také (spolu)zodpovědná za tzv. syndrom odcizené ruky, kdy člověk nedokáže svou vůlí přimět ruku k žádanému pohybu. Reflexy typu ucuknutí z rozžhavené plotny přitom fungují dobře. Zajímavé je, že ruka někdy sama spontánně chňape po předmětech položených do její blízkosti, tj. i tato činnost je nevědomá (to snad vzdáleně připomíná kleptománii).
V některých případech člověk nedokáže ruku ovládat vůlí, ale dokáže to v kombinaci s jazykem – tj. odcizené ruce třeba nahlas přikáže „pusť tu věc“ a ruka poslechne (tento bizarní jev by člověk nejspíš čekal v nějakém béčkovém hororu :-)).
(Zdroj: Francis Crick: Věda hledá duši, Mladá fronta, Praha, 1997)
