Student World

Jeden extrémní názor by zněl, že ještě než získají nějakou zkušenost, mají od přírody v mozku obrazovou předlohu pšeničného zrna. To ale, zejména u  všežravců, nezní moc realisticky. Mají pšeničná zrna a mouční červi a zrna ječmene a proso a larvy brouků něco společného, něco, co nudné a nejedlé stopy a skvrny nemají? Ano, mají. Kdyby nic jiného, jsou masivní.

Na základě čeho ale vidíte něco jako masivní? Jednou z možností je světlo a stín na povrchu. Podívejte se na záběry měsíčních kráterů na předcházející stránce.
…
Masivní předměty bývají na straně nejbližší slunci, které přichází obvykle přibližně shora, světlejší. Proto když fotografii otočíte, může masivní předmět na ní vypadat dutě, a naopak.

Slunce se jen zřídkakdy nachází přímo nad hlavou, obecně vzato je ale mnohem pravděpodobnější, že světlo půjde shora než zdola. Každý predátor, který jde po masivních předmětech coby potenciální kořisti, tak může využít signálů v podobě stínování, založených na tomto předpokladu. A na druhou stranu je zase docela dobře možné, že v soutěži mezi predátory a kořistmi zvýhodní přirozený výběr tu potenciální kořist, která dokáže svou masivnost „maskováním“ zakrýt.
Mnohé druhy ryb jsou svrchu tmavší a zespodu světlejší, což může sluneční paprsky, přicházející obvykle shora, neutralizovat a ryba pak vypadá plošeji.
Existují sice ryby, „převrácení sumečci“, které jsou nefalšovanými „výjimkami potvrzujícími pravidlo“, ty mají ale ve zvyku plavat břichem vzhůru, a je jasné, že v jejich případě se jedná o převrácené maskování: tmavší na břiše a světlejší na zádech.
Jeden Tinbergenův holandský student, jménem Leen De Ruiter, udělal několik precizních experimentů s převráceně maskovanými housenkami, které mají ve zvyku spočívat na zádech. Horní obrázek na následující stránce ukazuje cerura vinula v její normální pozici. Vypadá ploše a nenápadně. Spodní obrázek ukazuje, jak tatáž housenka vypadala, když De Ruiter větvičku obrátil: na tomto obrázku je housenka pro můj zrak mnohem nápadnější a – co je důležitější – byla nápadnější i pro sojky, které De Ruiter použil v experimentu jako predátory.
Nic z toho ale nevypovídá, zda je – u sojek nebo u lidí – povědomost o tom, že slunce stojí za normálních okolností nad hlavou, vrozená nebo získaná. V iluzi, která hrou se stíny vzniká, jsem viděl dobrou příležitost pokusit se tu otázku zodpovědět, a to pomocí deprivačních experimentů s kuřaty.
Tak za prvé, vidí kuřata tu iluzi? Očividně ano. Vyfotografoval jsem půlku asymetricky nasvíceného pingpongového míčku a fotografii jsem vytiskl tak, aby míček měl velikost lákavého zrna či semínka. Když jsem se na tu fotografii podíval z pozice, kdy byla nasvícenou částí nahoře, vypadala polokoule masivně. Když jsem si ji otočil, už tak nevypadala. Když jsem dal kuřatům na výběr mezi různě orientovanými fotografiemi, silně preferovala obrázek, který vypadal masivně, se světlem shora. Což by naznačovalo, že kuřata „předpokládají“ totéž co my, totiž že slunce jde normálně shora.

To bychom tedy měli. Jenže ta kuřata byla sice mladá, ale ne úplně nezkušená. Vylíhla se před třemi dny a během té doby si hledala potravu v normálně shora přicházejícím světle. Bylo dost možné, že se mezitím stihla naučit, jak masivní předměty ve světle přicházejícím shora vypadají.
Abych to prověřil, učinil jsem jeden zásadní experiment. Nechal jsem kuřata vylíhnout do světla přicházejícího zespodu a opět jsem zkoušel, co s nimi udělají fotografie. Pro tento pokus jsem měl tedy k dispozici kuřata, která neměla se světlem přicházejícím shora vůbec žádnou zkušenost. Pro ně to znamenalo proklubat se do světa, v němž přichází slunce zdola. Každý masivní předmět, který kdy viděla, ať už se jednalo o potravu nebo o ostatní kuřata, byl světlejší na spodní straně a nikoli na vrchní. Čekal jsem, že kuřata budou během experimentu se dvěma vyfotografovanými pingpongovými míčky klovat raději do obrázku, který má osvětlenou část dole.

Ke své velké radosti jsem si však ověřil, že se mýlím. Kuřata klovala v drtivé většině do fotografie s osvícenou částí nahoře. Pokud přijmete mé vysvětlení, znamenalo by to, že kuřata jsou přes svoje předky přirozeným výběrem geneticky vybavena čímsi jako „předinformací“: ve světě, v němž se chystají žít, bude slunce svítit za normálních okolností shora. Tím experimentem jsem natrefil na nefalšovanou ukázku vrozené informace, jejíž vliv nelze záměrnou snahou o učení zvrátit.

Dovedu si jen těžko představit skupinu lidí, kteří by vedli běžný život s osvětlením v podlaze. Jestli ale nějací takoví lidé existují, stálo by za to otestovat je, stejně jako jsem testoval kuřata. Zvažoval jsem, že bych zkusil intuitivní odhad možného výsledku, ale upřímně řečeno, raději nebudu na nic sázet. Nefascinuje vás představa, že bychom to iluzivní vidění měli vrozené i my? Kuřata mě překvapila, pokud by se ale lidé chovali stejně, překvapilo by mě to jen o málo víc. Tohle se asi jen těžko dozvíme, ale třeba by se ten experiment dal provést s hodně malými nemluvňaty.
Nemluvňata sice nezobou, ale zaměřují oči na předměty, které je zajímají, což se dá měřit. Nemohl by nějaký vývojový psycholog nabídnout nemluvňatům nějakou verzi mého experimentu
s pingpongovým míčkem a změřit čas, který stráví zíráním na každou ze dvou fotografií? Považoval by někdo za neetické použít v pokojíku nemluvněte během prvních pár dnů jeho života podlahové osvětlení? Nevidím pro to důvod, ale kdo ví, jaký verdikt by vynesla moderní „etická komise“.

Na práci spojené s otázkou „příroda nebo učení“ se nakonec zakládala jenom malá část mého doktorandského výzkumu a skončila jako dodatek dizertace. Její hlavní část s ní měla společného jen málo, tedy krom toho, že i tady figurovalo klování kuřat.
Ta práce byla zároveň pokusem ilustrovat jeden filozofický bod zájmu pocházející z jiné oblasti filozofie, což mi umožnilo získání lepší techniky pro počítání kuřecích klovnutí.
…

Předtím jsem při experimentu se stíny na povrchu počítal klování ručně. Teď jsem najednou dostal příležitost shromažďovat velké množství dat automaticky, což mi otevřelo cestu k úplné jinému druhu výzkumu, s úplně jinou filozofií v pozadí, filozofií vědy Karla Poppera, o níž jsem se dozvěděl od Petera Medawara.

…
Ohromně mě zaujala Popperova vize vědy jako dvoufázového procesu: nejprve je třeba si tvůrčím způsobem  – takřka umělecky – vysnít nějakou hypotézu či „model“, vyvodit z něj předpovědi a  pak se je pokusit falzifikovat. Chtěl jsem postupovat učebnicově po Popperově vzoru: vysnít si hypotézu, která může nebo nemusí být pravdivá, vyvodit z ní přesné matematické předpovědi a pak se pokusit ty předpovědi v laboratoři falzifikovat.

Důležité pro mě bylo, aby ty předpovědi byly opravdu matematicky přesné. Předpovídat, že z pozorování X by mělo vyjít větší číslo než z pozorování Y, mi nestačilo. Chtěl jsem model, který by předpověděl přesnou hodnotu X. A pro takto přesnou předpověď jsem potřeboval velké objemy dat. Janův přístroj, schopný počítat velké objemy klovanců, mi k tomu dal příležitost. Namísto do vyfotografovaných pingpongových míčků klovali teď moji ptáčci do malých barevných polokoulí připevněných k Janovým klapacím okénkům, která aktivovala mikrospínače. Kuřata dávala přednost modré před červenou a červené před zelenou, což ale nebylo tím, co mě zajímalo. Chtěl jsem vědět, co každé jednotlivé rozhodnutí klovnout, ať už má za cíl jakoukoli barvu, řídí, což byl samozřejmě jenom vzorový příklad obecnější otázky po rozhodování všech živočichů ve všech okamžicích.

Tento text je úryvkem z knihy:
Richard Dawkins: Záhadám vstříc: Jak jsem se stal vědcem (Paměti I)
Dybbuk 2015
O knize na stránkách vydavatele

autor