Biologie |
Richard Dawkins dokazuje, že svět, ve kterém se střídá bez zvláštního vnitřního smyslu štěstí a utrpení, je právě takový, jaký bychom mohli očekávat od Slepého hodináře.
(opět přetištění jednoho staršího článku)
Jakékoliv utrpení můžeme chápat například z hlediska genů trpícího – ty samozřejmě preferují, aby byl živý, a penalizují stav, který vede k smrti. Ale je zde i druhý pohled, proč je v přírodě dosti bolesti. Pokud vosa naklade svá vajíčka do housenky (viz obrázek), úmyslně ji nezabije prostě proto, že pro vyvíjející se vosičky bude lepší, pokud housenka bude sice paralyzovaná, ale ještě nějaký čas živá.
Dawkins tuto polemiku uvádí v souvislosti s názorem jakéhosi kněze, který tvrdil, že právě hrůza nad utrpením je důkazem toho, že žijeme ve světě reálných hodnot, ať už pozitivních či negativních.
Podle Dawkinse právě naopak: „ve světe genetických replikací bude mnoho lidí trpět, jiní lidé budou šťastní a nenajdete v tom ani pravidelnost, ani příčinu, ani žádnou spravedlnost.“ Replikátory se o nic z toho nezajímají, nic nevědí – prostě jen existují.
(Zdroj: Richard Dawkins: Řeka z ráje, Archa, Bratislava, 1996)
Komentáře
Napsat vlastní komentář
Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.