Student World

Údajně definitivní důkaz je založen na sledování izotopů vzniklých při jaderných pokusech.
U většiny savců se veškeré neurony opravdu vytvoří krátce po narození. V případě hlodavců a opic se sice zjistilo, že minimálně ve 2 oblastech (hipokampus – část mozku s vazbou na paměť a učení – a části pro zpracování čichových informací) pokračuje tvorba nových buněk i v dospělém věku, dlouho však chyběl důkaz, že to platí i pro člověka.
Před 15 lety byly publikovány výsledky, že nové nervové buňky u člověka vznikají až do cca 72 let věku; ke značení buněk byl ovšem použit bromodeoxyuridin, tehdy mj. aplikovaný i k léčbě nádorů. Látka však byla krátce na to zakázána, takže studii nešlo opakovat/potvrdit.
Další studie ukázala, že londýnským taxikářům se zvětšuje hipokampus s tím, jak se lépe orientují ve městě, tento výzkum byl však od počátku pokládán za kontroverzní.
Jonas Frisén z Karolinska Institute ve Stockholmu a jeho kolegové nyní přišli s dostatečně průkazným radioizotopovou analýzu. Jaderné pokusy velmocí (výbuchy v atmosféře, na rozdíl od podzemních) mezi roky 1945-63 výrazně zvedly koncentraci radioaktivního uhlíku C14. Od té doby poměr tohoto izotopu zase klesal. Dále je to stejné jako v klasickém radiokarbonovém archeologickém datování. Uhlík vstupuje do potravního řetězce a pak do DNA; když se buňka rozdělí, musí narůst i objem DNA, tj. nová se vyrobí z nově přijatého uhlíku. Zastoupení uhlíku C14 tak odpovídá stáří buňky, v mladších buňkách je ho tedy méně.
Při měření se různé populace neuronů v různých oblastech mozku ukazují jako různě staré, tedy musejí vznikat postupně. Mimochodem ale na rozdíl od našich příbuzných se nové buňky v dospělosti ale netvoří v oblasti mozku odpovědné za zpracování čichových informací. Naopak v hipokampu vzniká asi 1 400 nových neuronů každý den. I tak zde ale v průběhu života buňky rychleji umírají, takže náš hipokampus se postupně (funkčně) zmenšuje.
U myší se na přelomu mládí a středního věku rychlost vzniku nových neuronů snižuje 10krát, u člověka jen 4krát.

Zdroj: New Scientist

autor Pavel Houser