Student World

Kuriózní souvislost: Čím déle žije babička, tím méně bude mít vnoučat.
Profesorka Lorena Madrigalová z University of South Florida v Tampě a její spolupracovníci prošli demografická/genealogická data z Kostariky, která zahrnovala období mezi lety 1500 a 1950. Zjistili, že ženy zemřelé před dosažením 50 let měly v průměru 7 dětí, zatímco u těch, které se dožily více než 80 let, byl tento počet 8,3. (Už to je trochu zvláštní, děti „navíc“ samozřejmě ženy neměly po padesátce. Věk dožití snad koresponduje s životní úrovní a počtem úspěšných těhotenství?) Naopak, což bylo ještě překvapivější, u počtu vnuků se poměr zcela převrátil: 8,9 versus 5,75. Jakoby přítomnost ženy snižovala plodnost jejích vlastních dětí.
Autorka studie tvrdí, že na jednu stranu delší věk matky samozřejmě umožňoval lepší péči o potomky a zvyšoval jejich šanci dožít se dospělosti, od určité chvíle však stará žena možná naopak spotřebovávala zdroje, které by se jinak daly použít pro vnoučata. (Možná méně majetný muž si pak mohl dovolit jen menší rodinu apod.?)

Zdroj: New Scientist

Poznámky:
– Prvoplánový a politicky nekorektní mechanismus, kterým by to mohlo fungovat, se nabízí snadno: tchyně narušuje soužití dcery či syna s partnerem/partnerkou, který/která namísto takového rodinného života raději prchá mimo domov.
– Prof. Jan Zrzavý kdysi na podobné téma napsal do časopisu Vesmír půvabný esej O nezabíjení babiček, kde byl v nadsázce zmíněn jiný kuriózní mechanismus. Proč nezabíjíme tchyně? Inu, to je proto, že lidé, kteří to dělali, pak sice strávili spokojený život v rodinné pohodě. Kdo tuto odvahu nenašel, prchal z domu, při té příležitosti se dopouštěl záletů. Bez ohledu na kvalitu života mohl zanechat více potomků, „geny pro nezabíjení tchyní/babiček“ se tedy populací šířily rychleji. Osobní štěstí a evoluční úspěch jsou prostě různé věci.
– Obvykle se předpokládá, že menopauza se u člověka vytvořila právě proto, že od určité chvíle bylo pro geny výhodné, pokud je žena nereprodukovala přímo, ale investovala zdroje naopak do toho, že se starala o vnoučata (nebo i o dcery; otěhotnět ve vyšším věku s rizikem související smrti by už bylo prostě kontraproduktivní).
– Jiné studie vedly odlišným výsledkům. V případě výzkumu v Kostarice se ovšem už například nezjišťovalo, kolik vnoučat se dožilo dospělosti, ale de facto pouze plodnost dětí.
– Hypotéza „života příliš dlouhého“, při kterém se spotřebovávají zdroje: nemohla by pak funkce vypadat tak, že někdy mezi 50 a 80 lety (úmrtí ženy) bude mít počet vnoučat maximum?
– Byl by zde nějaký rozdíl mezi funkcí pro počet dětí synů a počet dětí dcer?
– Budou se takto získaná data lišit podle oblasti, podle „ekologie“, tj. převládajícího způsobu života lidí? (viz třeba zabíjení starých lidí v případě nedostatku v některých kulturách)
– Jaká by byla data pro dnešní dobu? Fungovala by třeba závislost: vyšší věk dožití-vyšší životní úroveň-méně dětí?

autor Pavel Houser