Student World

Ohlédnutí za projektem Le Miroir de Méduse, Biologie et Mythologie, Oceánografické muzeum, Monaco. (17.7.2002-červen 2003). Medúza mne přitahovala odjakživa. V mořích jsem chytal podivné želatinové organismy do dlaní a užasle naslouchal mýtickému příběhu o Perseovi, který byl součástí mého dětského světa…
Domácí starodávný lustr pro mne představoval typický medúzin „klobouk“ a zavěšená cingrlata „chapadélka“.(…) Později jsem se – v několika amatérsky nadšeneckých postupech – pokusil spojit tyto dílčí pohledy (biologie, mythologie, umění) do optické soustavy, která by vytvořila ucelenější portrét Medúzy.

Tuto syntézu – jak jsem ji nazíral ve své imaginaci – jsem měl možnost na vlastní oči spatřit v projektu Jacqueline Goy, která Medúzám věnovala třicet let svého badatelského nadšení. Když jako specialistka v ichtyologii začínala své vědecké konference slovy : Jistě znáte Gorgónu, báji o Medúze ….cítila, jak vzbuzuje potměšilý úsměv na tvářích svých kolegů, zatímco ve tvářích filosofů či helenistů se odrážel výraz spokojenosti.Tyto rozdělené tábory se zdály neslučitelné. Snad proto vytvořila Jacqueline Goy jiný svět, jiné rozhraní.

Vkročením do sloupových veřejí slávy korunovanými bronzovými skelety a odraženým pohledem Medúzy Rhopilema frida -vyvedené v nejčistší benátské tradici-, jsem se ocitl v zrcadlové hře faset, které reflektovaly vzájemně se prolínající vrstvy mýtu a reality, které mne opticky obkličovaly skrzeva strnulý zrak násobený pohledy Gorgón. Proběhlo to v okamžiku, který trval celou věčnost, nežli mi svitlo,
že v tomto příběhu hraje zrak hlavní roli. Když si vybavíme základní fabuli báje o Perseovi (existuje v několika verzích), pak motiv oka, pohledu, vzájemnosti mezi vidícím a viděným se objevuje již u třech Grájí (sester Gorgón) s jediným okem, pohledem ustavičně bdělým a s jedním zubem, se kterými se vždy jedna z nich chápala stráže, zatímco ostatní dvě spaly. Perseus se zmocní zubu a oka v okamžiku, kdy dochází k výměně stráží a předávce. Pak je to kyné, přilbice neviditelnosti, která ve skutečnosti nasazuje masku zemřelého, aby jej uchránilo před nástrahami podsvětí a Smrti, kibisis, mošna, kam může Perseus nacpat Medúzinu hlavu, aby ji ukryl před zrakem ostatních – a samozřejmě samoten odvrácený pohled Perseův, který se nesměl zkřížit s Gorgóniným, a když, tak za pomoci zrcadla, které jakoby neškodně promítalo její „strašlivou krásu“ a „hrůzyplnou přitažlivost“, jak ji známe vyvedenu ve víceměně kanonizovaných uměleckých zobrazeních a ztvárněních.
Avšak i pohled na obraz či sochu dává pocítit na kůži jemný elektrický náboj a zároveň svrbění pokusit se poměřit pohledem, ocitnout se tváří v tvář petrifikujícímu pohledu bezedné hlubiny zející zpod zmítajících se hadovlasů Chaosu. Dochází tak ke zdvojení, dramatické sebereflexi. Hledící je hrůzyplnou fascinací přiveden mimo sebe, odtržen, oslepen a probuzen tím, že prosvítí vlastní negativ, nazře masku, ve které se sebevzhlíží, sebeobraz, který si namaloval v přijatelných barvách a který pravdivě nezná, neboť je mu cizí a odvrácený, neviditelný. Pohled do světla noci v Gorgóniném oku, od kterého je nesnadné se odtrhnout.

V nevelkém akváriu se vznášely čiré, violetkové Aurelie a o kousek dál zářily jako oslnivé souhvězdí Cassiopée, nedostupné šperky. Bezobratlé, amébovité, tvořeny z podstaty téměř samou vodou, která se semkla v kompulsivní a vláčný nervový uzlík utkaný z jemné neurální sítě neřízené jakýmkoliv centrálním shlukem v podobě mozku. Neseny médiem vody, s důmyslnou „CD“ optickou pamětí ve fosforeskující bílkovině (Aequorea victoria), která jim umožňuje zhustit velké množství informace na objem několika nanometrů…

I když jsme Medúzám, zdá se, blíže a blíže, ne a ne nám vydat svá tajemství; jakobychom si je mohli – i z různých úhlů pohledu – obhlížet jen z uctivé dálky a jejich specifická krása nám nedala odhlédnout od jejich záře, půvabu a nedotknutelnosti .

kresba Medúzy
Michal Josephy

fotografie
Toba Aquarium, Japonsko

autor Michal Josephy, http://narayan.cz