Nedělá nám zvláštní problém připustit, že rozdíl v pár genech způsobuje, že jedno psí plemeno má takové a takové uši či srst a u jiného plemena je tomu jinak. V obecné rovině připustíme různé povahové sklony. Ale že by malá genetická odlišnost mohla „natvrdo zadrátovat“ nějaké vzorce chování, to zní divně, zavání to zločinem genetického determinismu. Zvlášť u tvorů, kteří se jistě učí a mají kulturní evoluci i nespornou inteligenci – jako jsou vlci/psi.
Přitom rozdíly opravdu musí být dány jen několika málo geny – systematické křížení psů se provádí až od cca 18. století. Do té doby jistě hrálo roli, jaké měli psi povahové vlastnosti, ale selektovali se spíše negativně (když byl hlad, začalo se tím nejprotivnějším).
Kolie a další pastevečtí psi mají ale i tak své instinkty (sledování pohybujících se předmětů včetně třeba na dálku ovládaných autíček, shánění stáda k sobě) vrozené, stejně jako novofunlanďák zálibu ve vodě. Když oba druhy zkřížíme, dostaneme populaci, která bude mít jednu z vlastností, obě nebo žádnou. (Podobné velmi zajímavé kombinované vlastnosti lze pozorovat třeba i u kříženců psů a vlků.) Můžeme získat i stabilní nové plemeno v určité kombinaci.
Geneticky zadrátováno je dokonce i to, zda pastevecký pes má tendenci shánět dohromady ovce nebo krávy. Například skotskou kólii, ovčáka, na pasení krav údajně přeškolit prostě nejde. (Poznámka: tady by bylo zajímavé zjistit, co by vzniklo křížením ovčáka a „kravaře“ :-)).
Skutečně se během několika generací podařilo vyšlechtit dvě různé linie u dalmatinů, které se liší podle toho, jak běží za koňským spřežením (jen někteří psi dokážou běžet za kopyty koně před nápravou). Není to záležitost výcviku ze strany člověka ani sledování jiných psů, ale opravdové „zadrátování“.
To neznamená, že tyto vlastnosti jsou kódovány jedním genem, ale že je spíše může úplně přeměnit mutace v řídícím genu. Takový gen řídí třeba koncentraci nějakého neurotrasmiteru a ta pak rozhoduje o tom, zda se nějaká reakce (sledování stáda) spustí.
Samozřejmě z toho můžeme vyvodit, jak velká část chování nás samých má podobný původ. S oblibou přece tvrdíme, že psi se nám podobají, tak proč ne i v tomto?
Mimochodem, podle výzkumů není reakce pasteveckých psů na přiblížení predátora vždy zrovna „inteligentní“ – často zvířeti odpoví postojem, jako by si chtěli hrát. I to ale může být účinné, protože predátora tím zmatou a vykolejí z řízené lovecké akce (tedy tam, kde predátor dokáže příslušný signál jako výzvu ke hře přečíst – u jiného psa, vlka, šakala…).
Zdroj: Stephen Budiansky: Pravda o psech, Columbus, Praha 2002
