Důkazem pro genetickou teorii stárnutí by bylo, pokud by se v závislosti na prostředí posouvala i rychlost "přirozeného stárnutí". Jinak řečeno: Máme druh X, který žije v podmínkách bez predátorů (klimatických katastrof, smrtících parazitů, hrozby smrti hladem…). Jemu je příbuzný druh Y (může jít nakonec i o totožný druh, pouze by měly být jasně oddělené, aby mezi nimi nedocházelo k významnějšímu míchání genů) žijící však v prostředí značně méně příznivém.
Evoluční teorie stárnutí v tuto chvíli předpokládá, že v prvním případě dochází k selekci genů způsobujících předčasné stárnutí, ve druhém prakticky nikoliv (protože jedince stejně mezitím nejspíš zahubí něco jiného). Pokud oba druhy umístíme do laboratorních podmínek, průměrná délka jejich života se bude stejně lišit.
Austad testoval hypotézu na vačicích. Onou "rajskou oázou" byl pro vačice ostrov Sapelo ve státě Georgia, kde prakticky nebyli přítomní predátoři. Zjistil, že v těchto podmínkách se vačice skutečně dožívají vyššího věku, ten však už souvisí s genetickou odlišností a bude tedy platit i v laboratorních podmínkách.
Dokonce platilo, že ostrovní vačice, které dokázaly přežít více reprodukčních cyklů, rodily vždy méně mláďat, které byly naopak vyvinutější. Docházelo zde tedy i k posunu mezi strategiemi K a R.
Větší organismy mají tendenci se posouvat ke K strategii v souvislosti s rodičovskými investicemi a potřebnou délkou života (musejí vyrůst). Organismy menší mohou být spíše zlikvidovány predátory nebo klimatickými výkyvy (extrémně hrubé srovnání: menší ledovec roztaje dříve), což je tlačí spíše do R strategie.
(Zdroj: Steven Austad: Proč stárneme, Mladá fronta, Praha, 1999)
