V článku Jsou lidé schopni echolokace?
došlo na zajímavou otázku toho, jak se lidé, a nejenom ti nevidomí, orientují v prostoru, pokud nepočítáme zrak. Jsme snad schopni vnímat světlo i jinak než očima? Nebo je za těmito schopnostmi nějaká obdoba echolokace? Nebo lidé takovou schopnost vůbec nemají? V komentáři připsal autor Alberto poznámku o tom, že o problému se rozepisuje také R. Dawkins ve Slepém hodináři.
Co tedy Dawkins v této knize vlastně píše? O echolokaci u člověka zde toho zase tolik není, Dawkins ji ovšem bere za hotovou věc, a to bez ohledu na to, že lidé přitom mají pocit, jako by prostor vnímali obličejem („obličejové vidění“). Podrobně se zde ale Dawkins věnuje tomu, jak echolokace funguje u netopýrů:
– Dawkins soudí, že tato schopnost vznikla několikrát nezávisle na sobě (ono totiž netopýři jsou značně široký taxon, asi jako „šelmy“). Takže následující poznámky je třeba brát s výhradou, že ne všichni netopýři používají všechny uvedené techniky.
– Netopýr si umí poradit s dilematem lidských inženýrů: smyslový orgán musí být citlivý, aby zachytil odražené vlny. Ty ale mají mnohem menší intenzitu než vlny vysílané. Jak to udělat, aby si netopýři vlastním intenzivním „pískáním“ nepoškodili citlivé uši? Netopýr je při vyslání signálu musí pomocí stažení svalů dočasně vypínat.
– Netopýři umí rychlost svého „vzorkování“ světa měnit. Z normální frekvence cca 10krát za sekundu přejdou na rychlejší ve chvíli, kdy detekují potenciální kořist. Skoro jako když se při detekci pohybu automaticky zapne kamera.
– Ve Slepém hodináři se podrobně popisuje dokonalost netopýřích technik, které zahrnují prakticky všechny dnes existující lidské technologie (radar, sonar…), takže netopýr dokáže zjistit jak polohu cizího objektu, tak i jeho rychlost – což je při lovu hmyzu skoro podstatnější. Rychlost počítá netopýří mozek pomocí míry Dopplerova posunu mezi vysílaným a zpětně zachyceným odraženým signálem. Netopýr pronásledující kořist navíc mění výšku svého signálu tak, aby odraz měl výšku v oblasti, v níž jsou netopýří uši nejcitlivější – to protože intenzita odraženého signálu výrazně klesá (schválně: s kolikátou mocninou vzdálenosti?).
– Netopýři jsou často hejnoví. Jak zařídit, aby nebyli rušeni signály jiných netopýrů a jejich ozvěnami? Činí tak podle Dawkinse pomocí „filtru na nesmysly“, tj. automaticky ignorují signály, které z jejich hlediska nevytvářejí konzistentní obraz světa. Jak přesně tohle funguje, není samozřejmě jasné. Naopak se ovšem netopýři dají zmást, když se jim ozvěny vlastního „pískání“ pustí s nějakým časovým zpožděním. Takový obraz světa jim pak dává smysl, je pouze posunutý asi podobně, jako když si člověk nasadí brýle. Netopýra lze takto přimět k tomu, aby se pokusil třeba posadit na neexistující římsu.
Zajímavou otázkou je, zda netopýří svět ozvěn je opravdu úplně jiným světem, než v jakém pobývají primárně vizuálně se orientující živočichové. Ne nutně. To, že určitým vlnovým délkám přiřazujeme „barvy“, je vlastnost našeho mozku a jeho reprezentací, ne viditelné části spektra. Možná, že subjektivní vnímání netopýra je podobné lidskému vidění, i když ho zprostředkovává jiný smyslový kanál – nebo jinak, protože se pohybujeme mezi druhy, že prostě obraz netopýřího světa se od toho lidského neliší víc než dejme tomu vnímání papouška.
Dawkins v této souvislosti přichází i se zajímavou myšlenkou ohledně pohlavního vývěru u netopýrů. Ve světě vizuálně se orientujících živočichů hraje v tomto ohledu významnou signalizační roli barva, respektive vzor barev. Je tedy docela dobře možné, že netopýři, asi hlavně samci, mají třeba na křídlech nějaký „vzor“, který vnímají ostatní netopýři v podobě efektní „mapy“ v odraženém signálu. Subjektivně se to může klidně blížit prožitku pestře barevné kresby.
Viz také
Cesta do světa netopýrů
Fruktózou proti kocovině? Alespoň u netopýrů
