Darwinovský boj o život neprobíhá mezi kočkou a myší. A už vůbec nejde o to, že by zvířeti v chladné oblasti rostla hustá srst a ono tak porazilo mráz. Kde je těžiště zápasu, jaké jsou hybné síly evoluce?
Zkusme se na vývoj živé přírody podívat následujícím způsobem: Ryba umírající hlady ve vyžraném rybníku nepodlehla hladu, ale ostatním rybám, které jí dokázaly efektivně zkonzumovat potravu. Soupeřem lidí v poušti není ani tak poušť, jako jiní lidé obývající úrodnou oázu.
Neživá příroda bývá relativně konstantní a je snadné (a rychlé) vyladit se vůči ní k optimu. Pokud pomineme globální změny typu ledových dob, pokud by evoluce znamenala přizpůsobování neživému prostředí, dávno by již uvízla v nějakém "ideálním bodě".
Přizpůsobení je přitom od Darwina skutečně klíčovým pojmem, ovšem oním "prostředím" se však myslí především ostatní živí tvorové. Protože se na rozdíl od kamení sami stále mění, nelze se vůči nim vyladit na optimum "natrvalo". Jedná se prostě o závod, kde nejsou vítězové, pouze poražení – druhy vyhynulé. Jak říká v Alence v říši divů Červená královna: Musíte běžet, abyste zůstali stát na místě. Deset výher není vůbec žádnou zárukou, že budete úspěšní i v příští partii, nicméně se jedná o podmínku nutnou k tomu, aby se nějaká další partie vůbec uskutečnila.
Na jakých frontách probíhá hlavní střet uvnitř živé přírody? První rovinou je jednoduchý vztah predátor-kořist. Jenže ani tento souboj zřejmě ještě není rovinou hlavní. Učebnicový příklad uvádí, že myš chycená kočkou neprohrála de facto v souboji s touto kočkou, ale ve střetu s jinou myší.
Myš-konkurent díky tomu, že kočce prozatím unikla, zřejmě v další generaci zanechá více potomků. Totéž platí pro kočku. Protože bude sytá, dokáže (např.) donosit lepší mláďata než její hladová kočka-konkurent. Podle této logiky probíhá hlavní střet v rámci jediného druhu. Je třeba se rozmnožovat rychleji než soused.
V této souvislosti stojí za zmínku, že genetické paradigma připouští, že ostrá konkurence bude snížená mezi blízkými příbuznými (příbuzenský altruismus). Nicméně i v případě společných genetických zájmů (rodič-dítě, otec-matka, sourozenci) existuje v rámci vztahu vždy i rovina kompetice. Každý z jedinců má přece jen o něco odlišné zájmy, neboť vyjma jednovaječných dvojčat nejsou lidé geneticky stejní. Například cílem rodičů je, aby do výchovy potomka maximálně investoval jejich partner a ne oni sami.
Za určitých podmínek může dojít i k objevení altruismu recipročního. Jednou z podmínek pro jeho vznik je, abychom jedince, kteří se k nám v minulosti zachovali dobře či špatně, dokázali identifikovat i v budoucnu. Teprve potom mohou začít fungovat často zmiňované strategie různých Vězňových dilemat.
V souvislosti s evolucí člověka by samozřejmě stálo za úvahu, o jaký typ altruismu se především jednalo v pravěkých tlupách. Ať tak či onak, i zde pravděpodobně probíhala hlavní konkurence uvnitř druhu (respektive ještě mezi obdobnými druhy hominidů). Dokonce se zdá, že skupinový altruismus je u člověka provázen zvýšenou agresivitou vůči jiným skupinám, ještě podtrženou objevem technologie.
Poslední bojové pole, které jsme v tomto přehledu prozatím opomněli, představují parazité. Právě oni jsou ale podle některých koncepcí hlavní hybnou silou evoluce. Protože mají velmi krátkou generační dobu, za jeden život hostitele se stihne vystřídat řada generací jeho parazitů. Díky mutacím na nás na konci života parazitují de facto už jiné druhy než v dětství. Uvádí se, že během lidského života se v člověku vystřídá tolik generací např. střevních mikrobů, jako je počet generací dělící nás od posledního společného předka s šimpanzi.
Zde je jedna ze záruk, že evoluce nezatuhne v místě nějakého optima, protože parazité stále "utíkají dopředu" a hostitelé jsou nuceni se s nimi snažit držet krok.
(Zdroj: Matt Ridley: Červená královna, Mladá fronta, Praha, 1999)
