Student World

Kniha „Od vlčích kousanců po vlčí polibky“ je z hlediska vlkologické literatury rozhodně zajímavá tím, že jde o dílo domácího autora, nikoliv překlad. Dále pak se jedná o záznam osobní a dlouholeté zkušenosti.
Autor F. Hrach (vlkovod, jak se sám označuje na pamětních diplomech) měl postupně 3 vlky, z toho poslední (Lupínu, známou i mediálně) přes 15 let. Navíc se dlouhodobě zabýval i psy, především německými ovčáky a jejich výcvikem. Psy, vlky i jejich křížence choval vedle sebe, takže mohl porovnávat. Jednou z hlavních motivací pro jeho pokusy byly – kromě přirozené fascinace vlky a náklonnosti k nim – právě důvody vědecké (kynologické), tj. snaha získat maximálně podrobné poznatky o vlčím chování.
Kniha je místy dojemná – alespoň pro někoho -, současně ale i hodně zábavná. Historek se zde najde celá řada. Zjistíte, jaký vztah mají psi i vlci k porteru (silné pivo) nebo k vaječnému koňaku. Úžasná je historka popisující, jak když vlk vytrhl a rozházel člověku tašku, německý ovčák věci sbíral a nosil původnímu majiteli. Naopak vlčice měla tendenci osvobozovat psy od lidí, tj. překousávala jim vodítka. Štěňata se snažila od lidí odvádět pryč, a tak je chránit; těžko nesla, když přibíhala k lidem. Jakýkoliv negativní zážitek si Lupína ihned spojila s člověkem – apriori tedy ani od svého „pána“ (skutečně do určité míry poslouchala, přiběhnutí na zavolání, „sedni“ apod.) vlastně primárně neočekávala pomoc, ale podraz. To samozřejmě hodně komplikuje např. léčbu nemocného vlka. Přitom netřeba dodávat, že aby vlčice získala k lidem alespoň jakousi důvěru, nikdo ji nikdy fyzicky netrestal, jediným výchovným prostředkem bylo dočasné ignorování.
I jiné zdroje udávají, že vlk si primárně pamatuje negativní zážitky, což je zase poměrně logické…

Zajímavý doklad přináší kniha o protikladech genetika vs. výchova/kultura. Autor nechal vlčici vychovávat více-méně na člověku nezávisle štěně německého ovčáka. Armín (jméno psa) získal určité vlčí instinkty ve smyslu opatrnosti, ale stejně byl přátelský k lidem, dobře cvičitelný apod.
Lupína mimochodem velmi dobře vycházela se psy, měla ráda i štěňata, a vesměs to bylo vzájemné. Přitom se předpokládá, že zrovna pastevečtí psi a vlci by se měli instinktivně nesnášet. Těžko říct, jak to všechno vlastně funguje.

Za pozornost stojí fotografie v knize, a to nejen proto, že jsou hezké. Následuje antropocentrický pohled. Každý si mohl všimnout, že psi se na člověka usmívají a snad lze předpokládat, že podobně jako lidé jsou při úsměvu šťastni (jistě to nevíte ani u lidí, do hlavy nikomu nevidíte). Naopak vlčice Lupína se na fotografiích příliš neusmívá – možná nezná příslušný kód, možná ale šťastná v lidském světě prostě moc není. Má mě svým způsobem ráda, protože jí ale nic jiného nezbývá, víceméně poznamenává autor. (Ano, zase je otázka, jak moc se liší v tomto lidský svět: člověk má rád svou práci/děti… protože prostě tak musí fungovat, a lépe se žije s pocitem, že to má rád.) Ostatně autor zdůrazňuje, že svou knihu nepíše – s přihlédnutím ke svým zkušenostem – jako propagaci chovu vlků v zajetí. Nejde přitom jen o to, že s vlčicí noc co noc chodil 20 až 50 km, žádná dovolená, nemohl si dovolit onemocnět; otázkou prostě je, zda je vlk v zajetí šťastný.
Na druhé straně, právě takhle nějak vznikli současní psi. Pokusy o domestikaci vlka jsou přirozené. Lidé, nebo alespoň někteří lidé, prostě mají fascinaci vlky, ba možná je to vzájemné – záleží na tom, zda budeme brát za relevantní příběhy dětí vychovávaných vlky (snad se i vlci snažili si ochočit člověka???). Dnešní divoce žijící vlci mají logicky selekčně zakódovaný strach z člověka a nedůvěru k němu; před 30 tisíci lety tomu snad bylo jinak, a proto mohla domestikace vůbec proběhnout. Chování kříženců – wolfdogů také ukazuje, že geneticky není strach z člověka zakódován zase tak silně. I když nebudeme brát v úvahu současného československého vlčáka, vesměs již zcela přátelského, F. Hrach získal tři křížence Lupíny s německých ovčákem, z toho dvě fenky již z lidí strach neměly a instinktivně běžely k člověku, ne od něj.
Lupína byla sama vlčice kanadská (bílá, tedy alespoň v pozdějším věku); zde intenzivní pronásledování vlků trvalo kratší dobu, u našeho vlka karpatského by tedy geneticky zakódovaný strach z člověka mohl být ještě větší. Na druhé straně ale autor získal Lupínu ze zoo až dost pozdě, ve 3 měsících. Jinak by si na lidský svět zřejmě zvykla lépe…

Mimochodem, autor zmiňuje, že vlci v zajetí mají pochopitelně celkem rádi děti – nebojí se jich, dále pak rozhodně radši ženy než muže (bez ohledu na pohlaví vlka). Je větší obliba žen prostě dána tím, že ženy jsou v průměru menší, nebo vlci nějak cítí např. testosteron? Ono by vlastně bylo logické, že na základě negativních zkušeností s člověkem by se vlci báli pouze mužů a ženy, které je nelovily, by tolerovali? Funguje to nějak takhle? (Mohlo by se to testovat třeba tím, že bychom zkoumali reakce vlků na stejně velké muže a ženy.)

Shrnuto, protože jde o knihu zcela unikátní, jistě lze odpustit, že autor je spíše vlkolog než spisovatel, věty na sebe občas nenavazují či úplně nedávají smysl. I redakci (respektive možná její absenci) lze prominout, nakladatel dost riskoval už tím, že takto specifické dílo vydal. Navíc kniha obsahuje i autorem nafilmované DVD…

František Hrach: Od vlčích kousanců po vlčí polibky, Conviva 2009, součástí knihy je DVD

Poznámky:
– Vlk je člověku strašně podobný, už proto, že u něj najdeme (či můžeme do něj projektovat) prakticky všechny lidské vlastnosti. Vlka můžeme pokládat za samotáře/individualistu i tvora, který obětuje život za skupinu; za vzorného rodiče i zabijáka sousedů. Atd.
Otázkou samozřejmě je, co z toho všeho vyvodit:
– chceme, aby vedle nás žili vlci, které současně někdo neustále střílí, ať legálně (SR) nebo ilegálně (pytláci i myslivci); je to pro ně dobrý život? Není jim lépe v ohradách, vyhrazených oplocených kusech obory? A když už vlci žijí mezi lidmi jako např. v zoo, nebylo by jim lépe, kdyby byli poloochočení?
– naopak, kdybychom vlky nechali zcela na pokoji: chceme mít vedle sebe vlky, kteří se člověka (časem) nebojí (např. i s ohledem na lidi pouštící venčené psy)?
– jak se zdá, vlci, kteří byli ochotni stát se psy, udělali lépe; pro své geny (psů je více než vlků), ale snad i z hlediska kvality svého individuálního života. Kde v přírodě vlky nehubí člověk, hubí je jiní vlci (ano, opět podobnost mezi vlky a lidmi). Na Prima Zoom šel takto např. snímek „Černý vlk – příběh rebela“, popisující, že vlci v Yellowstonu se v průměru dožívají dost nízkého věku právě s ohledem na neustálé potyčky mezi smečkami.

autor Pavel Houser