Politicky korektní média zaplavují již celá desetiletí svět tvrzeními o tom, že něco jako dědičnost inteligence či povahových vlastností neexistuje. Tento názor ovšem není udržitelný. Již v roce 1997 došlo např. k objevu genu, který byl (samozřejmě se strašným zjednodušením a jaksi až ostentativně, tj. naschvál) označen za gen pro inteligenci.
Skutečně: Robert Plomin zjistil, že u obzvláště nadaných amerických dětí se vyskytuje určitá sekvence na šestém chromozomu (přesně uprostřed genu pojmenovaném IGF2R) výrazně častěji než u zbytku populace. Zajímavé přitom je, že "gen pro inteligenci" má vztah také k rakovině jater (a pravděpodobně ještě k řadě dalších věcí – geny samozřejmě nekódují přímo vlastnosti, ale pouze určité proteiny, tudíž jsou téměř vždy polyfunkční).
Sám o sobě ovšem gen IGF2R samozřejmě na vysvětlení geniality nestačí – uvádí se, že, bráno lehce s rezervou a s přihlédnutím k nedokonalosti současných IQ testů, lze zhruba říci, že přidává asi tak pět bodů. Existuje samozřejmě celá řada dalších, obdobně působících genetických faktorů, které Plomin "loví" a sestavuje do své mozaiky…
Pohledů na dědičnost inteligence existuje samozřejmě celá řada, ten dnes v evoluční biologii převládající jde shrnout zhruba tak, že dědičná inteligence udává jakýsi maximální potenciál – který díky prostředí může, ale také rozhodně nemusí být naplněn. Příčiny onoho nenaplnění mohou ležet na psychologické rovině, ale třeba také na rovině prostě biologické – špatná výživa mozku apod. V tomto smyslu je pak možné říct, že prostředí působí na inteligenci vlastně výlučně negativně.
Testy prováděné na dvojčatech vychovávaných odděleně ukazují na silnou genetickou závislost nejen (jakkoliv vágně) definované inteligence, ale i povahových vlastností, temperamentu apod.
Jak shrnuje Matt Ridley, ukazuje se, že prostředí má na vývoj jedince mnohem menší vliv, než se dosud předpokládalo. Co je však ještě zajímavější, mezi "vlivy prostředí" je mnohem významnější efekt různých skupin vrstevníků než vlastní rodinné zázemí. Na inteligenci nemá prostředí rodiny dokonce údajně vůbec žádný vliv – např. jednovaječná dvojčata, daná k adopci a vychovávaná v různých rodinách, vykazují prakticky stejné hodnoty IQ i povahové vlastnosti.
Třebaže rodinná výchova samozřejmě nezůstává bez následků, v dospělém věku se většina lidí stává "tím, kým jsou". Jak se ukazuje, vlastnosti dětí jsou samozřejmě až do doby dospívání pod silným vlivem rodinného prostředí. V dospělosti je však vliv původního rodinného prostředí již překvapivě velmi malý. Výzkumy prováděné na odděleně vychovávaných dvojčatech pak opět ukazují, že v dětském věku si bývají podstatně méně podobná než v dospělosti.
Jednou z možných interpretací tohoto faktu je třeba poukaz na celkovou pochybnost freudovských koncepcí a psychologických představ, která jednostranně zdůrazňují vliv "dětských traumat" apod.
(Zdroj: Matt Ridley: Genom, Portál, Praha, 2001)
Tématu inteligence a dědičnost se samozřejmě budeme věnovat i nadále, připravujeme na toto téma rozsáhlejší materiál…
