Student World

Pokud zuří genetická válka mezi rodiči a dětmi, musí být ještě krušnější ve vztahu mezi jednotlivými pohlavími, kde navíc platí, že příslušní jedinci vesměs ani nemají společné geny.

Hovořit o rozdílných zájmech mužů a žen třeba ve vztahu k produkci potomstva je stokrát omleté téma, které se vyskytuje v každé učebnici psychologie. Z hlediska teorie sobeckého genu se výchova potomků prostě chápe jako rodičovská investice. Vztah k potomstvu se bude lišit právě dle výše této investice u obou rodičů.
Sobecký gen vysvětluje v této souvislosti také stav, kdy je v drtivé většině populací přibližně stejné množství samců jako samic. Pokud bychom na celou záležitost pohlíželi optikou "prospěchu druhu", stačilo by samozřejmě malé množství samců, kteří by dokázali oplodnit většinu samic.
Ano, až na to, že za těchto okolností (tedy průměr potomků na samce by byl větší než totéž číslo ve vztahu k samici) by pro přežití a rozšíření vlastních genů bylo výhodnější mít jako potomka samce. Začalo by se tedy rodit více samců, jejich poměr v populaci by rostl a posléze by se počet zástupců obou pohlaví vyrovnal.
Z tohoto důvodu existuje tedy obvykle dynamická (avšak stabilní) rovnováha, kdy je výchylka jedním směrem kompenzována a posléze opět anulována.
Pro srovnání: podobně se chová např. elektron mezi dvěma jinými elektrony. Pokud ho vychýlíme, bližší elektron bude na ten "náš" působit větší odpudivou silou než ten vzdálenější a systém bude uveden do původního stavu. Kdybychom si naproti tomu představili elektron mezi dvěma protony, po sebemenší výchylce by byl elektron přitažen k bližšímu protonu a systém by se zhroutil — jednalo by se tedy o rovnováhu labilní.
Teorie o soubojích mezi jednotlivými pohlavími prochází ohněm u těch druhů, kdy při páření dávají samičky přednost samečkům vybaveným nějakým evolučně vlastně nevýhodným znakem — např. pestrý a těžký ocas páva jistě snižuje jeho šance na útěk před predátory. Zahaviho teorie tvrdí, že samec tím vlastně říká: "Podívej, jsem tak dobrý, že mohu přežít i přes tento svůj handicap."
Pokud jste zastánci převádění podobných biologických zákonitostí i do světa lidí a hledání příslušných analogií (což by se dle mého názoru ovšem nemělo přehánět), napadne vás možná, že podobný jev se vyskytuje i u člověka ve schopnosti dělat si sám ze sebe legraci. To by mohl být jakýsi vývěsní štít tvrdící "jsem tak dobrý, že si mohu dovolit ukazovat i své slabé stránky". Mohla by tak fungovat i přitažlivost (relativní :-)) celé řady zlozvyků, "mohu si dovolit dělat to a to nezdravého a stejně žiji." Je ale samozřejmé, že výkladů může být v těchto případech celá řada.
Teorie handicapu je každopádně poměrně diskutovaným problémem, protože v jistém ohledu stojí proti myšlenkám přírodního výběru. Evoluční biologové se přitom liší v názoru, zda je tento rozpor skutečný, nebo jen zdánlivý.
A ještě co se týče paralel s lidskou společností: Dawkins v této souvislosti upozorňuje i podivný rys jménem móda. Díky němu jsou, v rozporu s naprostou většinou živočišných druhů, u člověka vizuálně nápadnější ženy než muži. Jak vidno, analogie nedávají výsledky zdaleka 100%. I v tomto případě samozřejmě existují výklady, vykazují však přece jen značnou míru "šroubovanosti".

autor Pavel Houser