Je-li smyslem existence organismu produkce potomstva, musíme existenci homosexuálů, kteří obvykle potomstvo neplodí, považovat za záležitost poněkud skandální, zvláště uvážíme-li, že nejsou nijak extrémně vzácní (mezi stovkou mužů nějaké homosexuály spolehlivě najdete).
Homosexuální orientace je do značné míry geneticky podmíněná a tato vlastnost není omezena na člověka, u něhož lze očekávat různé oplzlosti, protože kouká na televizi, ale vyskytují se i u jiných savců. „Geny pro homosexualitu“ se musí v populaci nějak udržovat – a musí tedy ovládat nějaký přežívací trik.
Pro začátek ovšem přiznejme, že i reakční představa homosexuality jako naučeného neslušného chování, již pokrokoví lidé celého světa oprávněně stíhají posměchem, má něco do sebe. U mnoha sociálně žijících živočichů je sex normálním způsobem dosahování sociálních výhod.
Snad nejnápadněji je to vidět u šimpanzů bonobo, kteří se prakticky nezabývají, když jsou vzhůru, ničím jiným, a pomocí sexu, hetero- i homosexuálního, řeší všechny sociální problémy, s nimiž se setkávají. Není divu, že mezi americkými zoology se vžilo slovo „bonobo“ i jako sloveso, „to bonobo“ neboli bonobovat, a to ve vyhraněně nemravném významu. Není důvod, proč by zrovna lidské homosexuální (jakož i jakékoli jiné sexuální) chování nemělo zahrnovat tuto sociální komponentu, uvážíme-li, že lidská společnost je ještě složitější, a tedy problematičtější, než společnost bonobů.
Jenže – aby mohl jedinec homosexuálním sexem získávat výhody, musí tu být zákazník ochotný za homosexuální sex těmito výhodami platit, čímž se dostáváme zpátky k „biologické“ podstatě homosexuality. Navíc nelze popřít významný podíl genetiky na utváření sexuální orientace. Podívejme se tedy na několik alternativních vysvětlení, kde se tato podivnost bere.
Asi nejstarší vysvětlení vychází z představy, že homosexuálové, ač sami nemají děti, mohou nějakou svou aktivitou zvyšovat počet dětí svých příbuzných. Předpokládáme, že v dávné minulosti byly všechny lidské skupiny víceméně rodinného charakteru – což se týká právě především mužské linie, neboť u šimpanzů, bonobů i u většiny lidských populací zůstávají synové doma, kdežto dcery odcházejí nebo jsou unášeny do jiných skupin. Výhodou homosexuálů pro rodinu by pak mohlo být buď skutečné „helprování“, nebo přítomnost bohatých a vlivných příbuzných (homosexuální muži mají průměrně vyšší sociální status než heterosexuální), anebo konečně osvobození homosexuálních mužů z péče o potomstvo a uvolnění pro různé odtažité aktivity, jako je šamanování, filozofování, umělecká tvorba a podobně.
První vysvětlení je spíše absurdní. Skuteční homosexuálové neprojevují nijak nápadné sklony k pečování o své bratry a sestry. Pokud jde o další alternativy, je pravda, že frekvence homosexuálů je v některých intelektuálských povoláních vyšší než jinde, a je neméně pravda, že absence manželek, dětí, tchyní a rodičovských sdružení vykonávání těchto profesí usnadňuje, ne-li umožňuje.
To ovšem málo znamená. Za prvé by se muselo dokázat, že existence intelektuálů je někomu k něčemu dobrá, že tedy rodina s intelektuálem zanechává víc potomků než rodina bez intelektuála, což dnes jistě není pravda. Nezbývá než věřit, že paleolitický šaman byl pro přežití svého okolí užitečnější než dnešní psychoanalytik, darwinista nebo nedejbože učitel.
Za druhé samozřejmě nelze z vyšší frekvence homosexuálů v nějaké sféře života vyvozovat, že homosexualita je adaptací pro tuto sféru života. Podle stejné logiky můžeme zjistit, že mezi učiteli a skautskými náčelníky je vyšší frekvence pedofilů, a protože lidské populace s institucionalizovanou indoktrinací mládeže nám připadají životaschopnější, vyvozovat z toho, že i pedofilie je adaptace vyprodukovaná skupinovým výběrem, aby bylo učitele a skautské náčelníky kde brát. „Rodinné“ sociobiologické vysvětlení homosexuality nelze jednoznačně odmítnout, nějakou roli v udržování mužské homosexuality jistě hraje, ale těžko říci, zda jsou výhody z homosexuála v domě opravdu tak výrazné, aby samy o sobě homosexualitu vysvětlily.
Jiná hypotéza vychází z představy, že homosexualita je ve skutečnosti extrémní případ bisexuality a že skutečná otázka zní, jakou selekční výhodu mají bisexuálové.
Fakt, že bisexuálové začínají se sexem dřív než heterosexuálové a jsou podstatně promiskuitnější, pak vede k závěru, že bisexuálové skutečně mohou zanechávat víc potomků, čímž se „geny pro homosexualitu“ udržují v populaci. Čistý homosexuál by pak byl prostě jedinec, který tuto vlastnost, v mírné koncentraci prospěšnou, dotáhl ad absurdum; „geny pro homosexualitu“ by se zkrátka šířily populací pomocí bisexuálů, nikoli čistých homosexuálů.
Čistý homosexuál by tedy byl něco jako muž vyšší než dva metry dvacet. Byť výšku postavy jako bezmála jedinou fyzickou vlastnost ženy při hledání sexuálního partnera opravdu pozitivně selektují, určité extrémní hodnoty už reprodukčně úspěšné nejsou.
Asi nejzajímavější myšlenky o původu homosexuality si místo divokých sociobiologických spekulací všímají toho, jak se homosexualita vlastně dědí. Ačkoli o tom víme překvapivě málo – ve srovnání s tím, kolik se o této problematice nažvanilo v různých parlamentech – je možné, že mužská homosexualita se přenáší po mateřské linii, neboť nejbližším homosexuálním příbuzným homosexuála bývá jeho ujec, tedy strýc z matčiny strany.
Skutečně nelze vyloučit, že geny pro homosexualitu leží na pohlavním chromozomu X. To je ten chromozom, který se vyskytuje v samčí buňce v jedné kopii, kdežto v samičí buňce v páru. Samci produkují dva typy spermií, X a Y, zatímco všechna vajíčka nesou chromozom X. Každý konkrétní gen sedící na konkrétním chromozomu X tedy tráví určitou část svého života v samcích a jinou, delší část života v samicích – v poměru 1 : 2.
Gen sedící na chromozomu X tedy může mít tendenci preferovat samice na úkor samců. Zvýší-li plodnost žen, bude úspěšný, i kdyby zároveň snižoval plodnost mužů. Čím by mohly být zvýhodněné ženy nesoucí „gen pro homosexualitu“, a rodící tedy s vyšší frekvencí homosexuály, ovšem zatím nevíme, ale to příliš nevadí, protože o složité pleiotropní síti různých genů obecně nevíme skoro nic.
Navíc se zdá, že homosexualita je závislá na pořadí narození. Nejpravděpodobnější je homosexualita mužů, kteří mají staršího bratra nebo bratry (ale nikoli mladší bratry a nikoli starší sestry). To mimochodem vůbec neplatí o lesbičkách. Jako by devět měsíců života v mateřském těle, kde už předtím nějaká mužská embrya žila, ovlivňovalo budoucí vlastnosti člověka.
Víme o tom zase příliš málo, ale leccos naznačuje, že histokompatibilní H-Y antigeny, produkované trojicí genů na čistě samčím chromozomu Y, mají cosi společného s diferenciací mužského mozku (a tedy možná i s utvářením sexuální orientace), a zároveň vyvolávají nepřátelskou reakci imunitního systému matky. Čím větší množství H-Y antigenů žena během svého života potkala (tedy čím více synů počala a porodila), tím silnější je její imunitní reakce proti nim – a tím větší šance, že mozky mladších bratrů starších bratrů budou touto reakcí nějak modifikovány.
Tyhle čtyři možnosti, kde se vzala mužská homosexualita, se nijak nápadně nevylučují. Pravdivé mohou být všechny zároveň, i když je pravděpodobné, že některé pravdivé nejsou. Je na nich hezky vidět posun v evolučně-biologickém myšlení za poslední dvě desetiletí: od adaptivních vlastností jedinců (bisexuální teorie) a rodin (intelektuálská teorie) k jednotlivým sebeprosazujícím genetickým elementům, ke genovým konfliktům. I takové vlastnosti mohou být adaptivní.
Jde však o adaptaci genů, nebo o adaptaci úplně jiných lidí někde v okolí, ne o adaptaci toho příslušného homosexuála. Ten se jenom připletl do cizího konfliktu a stal se jeho obětí, jak už to tak v životě bývá.
Úryvek z knihy
Jan Zrzavý, David Storch, Stanislav Mihulka: Jak se dělá evoluce. Titul vychází v září roku 2003 v nakladatelství Paseka (http://www.paseka.cz). Přetištěno se souhlasem autorů.
