Student World

Někteří lidé se nevyléčí, protože nemohou nebo nechtějí zcela přistoupit k tomuto jednoduchému programu… Není to jejich vina, asi se takoví už narodili.
Velká kniha organizace Alkoholics Anonymous

Jeremy se probudil pozdě. Nemohl najít budík, protože s ním švihnul přes celou ložnici, když spustil. Bylo mu jasné, že zase přijde pozdě do práce. Pozdní příchody mu nadělaly už spoustu problémů. Šéf bude určitě zuřit. S pocitem provinilosti pomyslel na události předešlé noci. Snažil se moc nepít, ale potkal pár starých kamarádů, nechal se strhnout a flámoval. Když se konečně dostal domů, byl tak rozjařený, že se mu podařilo usnout až v pět ráno. Sliboval si, že už se to nikdy, ale opravdu nikdy nestane.
Osprchoval se, ale stále se cítil nesvůj a vrávoral. „Když už mám takové zpoždění, tak mě už nějaká ta minuta navíc nezabije,“ pomyslel si. Potřeboval něco, co by ho postavilo na nohy. Vytáhl svou tajnou zásobu z mrazničky. Rozemlel drogu na jemný prášek a uvařil si dvojitou dávku. Už samo očekávání bylo velice příjemné a první ochutnávka s ním zacloumala. Hluboko v jeho mozku se uvolnilo nepatrné množství dopaminu a spustilo spoustu dalších chemických reakcí. Krevní tlak se mu zvýšil téměř okamžitě. Začal se cítit „normálně“ a v duchu si říkal: „Hned je to lepší, ale pro dnešek to stačí. Určitě si už další dávku nedám.“
V práci, když účinek drogy pominul, dělalo Jeremymu potíže se soustředit, byl podrážděný, nervózní a necítil se zrovna fit. Přesto zůstal věrný slovu, které si dal, a zůstal čistý – po celých sedm hodin. Cestou domů cítil, jak na něj pomalu přichází silná bolest hlavy. Okamžitě ho napadlo, že asi dva bloky od jeho kanceláře je místo, kde si může drogu koupit. Za dalších pět minut už měl v sobě další dávku. Když ucítil, jak droga začíná zabírat a vrací ho zpátky do normálu, pomyslel si: „Vlastně o nic nejde, můžu přestat, kdykoli budu chtít. Dneska jsem to přece dokázal. A navíc, mohlo by to být mnohem horší…“

Jeremy je závislý. Projevují se u něj všechny klasické příznaky. Zvýšila se jeho tolerance k droze. Dává si dvojitou dávku, aby dosáhl stejného účinku, k němuž mu dříve stačila pouze jedna. Je závislý psychicky i fyzicky. Bez drogy se necítí dobře a projevují se u něj abstinenční příznaky, například bolesti hlavy. Užívání drogy se pro něj stalo nekontrolovatelným a zasahuje do jeho zaměstnání a života. Nemůže s ní skončit, přestože chce. Místo toho si nalhává, že to není žádný problém.
Jeremyho drogou je kofein. Jeho oblíbená dávka je dvojité espreso. Lidé jako on si svou dávku berou v espresu, turku, kapučínu, coca-cole nebo čokoládě. Závislým na kofeinu je jedno, v jaké formě a jakým způsobem svou drogu užívají. Účinek je vždy stejný: rychlé nabytí energie, zrychlení dýchání a srdečního rytmu, zvýšení krevního tlaku a zlepšení nálady. To vše způsobuje kofein tím, že působí na receptory a enzymy pro adenosin, sloučeninu zapojenou do energetických procesů. Když se kofein dostane do organismu poprvé, přináší to určitý uspokojivý pocit. Jakmile si však tělesný systém na drogu zvykne, cítí se pravidelný konzument kofeinu malátně, jestliže jej nedostane.
Může se to zdát divné začít mluvit o kofeinu v souvislosti s tak vážným a životu nebezpečným problémem, jako je závislost. Kofein je vlastně nejrozšířenější droga na světě. Konzumuje se od Seattlu až po Singapur. Je základem ekonomik v některých zemích a jednou z hlavních součástí světového obchodu. Na rozdíl od heroinu a kokainu nenutí kofein své uživatele vykrádat obchody, zabíjet nebo prostituovat, aby uspokojili svou potřebu. A na rozdíl od alkoholu kofein tolik nepoškozuje organismus, ani člověka pomalu nezabíjí jako nikotin. Kofein je legální, příjemný a jeho vedlejší účinky jsou mírné.
Přesto je to však droga působící na psychiku. Mění fyzické a psychické stavy a ovlivňuje pocity člověka. Může vyvolat závislost stejně jako jeho obávanější příbuzní, tedy například alkohol, nikotin, kokain a opiáty. Závislost se dá definovat jako nutkavé užívání jakékoli drogy, které má nepříznivé následky a vede ke ztrátě schopnosti ovládat toto užívání. Někteří lidé jsou náchylnější k závislosti, ať už je drogou cokoli. Způsobují to geneticky určené povahové vlastnosti a mozkové mechanismy. Ne všechny typy závislostí jsou však stejné. S různými typy drog souvisejí rozdílné genetické, neurologické a společenské faktory. Jinými slovy, být závislý na kofeinu je z určitého pohledu totéž jako být závislý na heroinu, ale z jiného pohledu se to naprosto liší. Pro volbu nejvhodnější metody léčby ze závislosti je třeba poznat, které faktory jsou u všech typů závislosti stejné a které faktory jsou specifické.

Závislá osobnost
To, že různé typy závislostí mají tendenci se sdružovat, nepřekvapí nikoho, kdo někdy navštívil schůzku lidí léčících se ze závislosti na alkoholu. Vzduch je naplněn cigaretovým dýmem, káva se pije po litrech a pojídají se sušenky nebo jiné sladkosti. A stále více nových pacientů, zvláště těch mladších, se představuje slovy: „Ahoj, jmenuji se Diana. Jsem alkoholička a beru drogy.“
Výzkumy potvrzují, že mezi různými formami závislosti existuje určité spojení. Jeden výzkum za druhým ukazuje, jak spolu statisticky souvisí užívání alkoholu, ilegálních drog, cigaret a dalších látek. Například v jednom z výzkumů prováděných v Národních ústavech pro zdraví vyšlo najevo, že více než polovinu diagnostikovaných alkoholiků tvořili kuřáci cigaret. To je asi čtyřikrát více než u lidí bez problémů s alkoholem. Podobně asi 70 % drogově závislých mělo zároveň problémy s alkoholem. To je mnohem větší podíl než u celkové populace.
Co mají všechny typy závislostí společného? Mnozí lidé, kteří se léčí z alkoholismu nebo drogové závislosti, jsou přesvědčeni, že jejich „závislá osobnost“ se po vyléčení stejně nějak znovu projeví. Uživatelé heroinu, u nichž se začnou projevovat abstinenční příznaky, často skončí u toho, že nahradí heroin alkoholem. Alkoholici, kteří přestali pít, mohou návštěvu hospody nahrazovat návštěvou nákupního střediska. Někdo, kdo se vymanil ze závislosti na určité droze, může být náhle neodolatelně přitahován promiskuitním sexem.
Navzdory právě zmíněným příkladům jsou dnes mnozí odborníci přesvědčeni, že něco takového jako „závislá osobnost“ je mýtus. V určitém smyslu mají pravdu, protože neexistuje jeden osobnostní profil, který by se hodil na všechny druhy závislosti. Ve skutečnosti má větší vliv droga na osobnost než osobnost na drogu. Jsou však určité základní rysy osobnosti, které se u závislých znovu a znovu projevují. Pozorováním těchto rysů lze poznat, že závislost není jednorázová událost, ale proces, který má svůj vlastní řád a logiku. Různé osobnostní rysy hrají důležitou, někdy dokonce zcela opačnou roli v různých stadiích závislosti.
Prvním krokem na cestě k závislosti je začít – dát si první skleničku, zapálit si první cigaretu, vzít si první pilulku. Odborníci nazývají tento nezbytný první krok „iniciace“. Je zřejmé, že i člověk náchylný k alkoholismu – i kdyby měl třeba 99% sklony k alkoholismu – by nikdy neměl problémy s alkoholem, kdyby si nevzal první sklenku.
Osobnostní rys, který se s největší pravděpodobností podílí na tom, že si někdo dá drogu poprvé, je vyhledávání nového. Jak už o tom byla řeč v první kapitole této knihy, vyhledávání nového je geneticky daný povahový rys, který zahrnuje touhu po něčem novém, nesnášení monotónnosti a nedostatek zábran. Tento povahový rys je nejsilnější pohnutkou pro první požití alkoholu nebo drog. Člověk se nudí, je nespokojený, chce zkusit něco nového a nebojí se riskovat – ať už riskuje, že bude přistižen, že mu bude špatně, nebo že se stane závislým.
Souvislost mezi vyhledáváním nového a závislostí na drogách byla několikrát prokázána různými způsoby. Marvin Zuckerman sledoval v šedesátých letech 20. století – kdy užívání nelegálních drog ještě nebylo tak běžné – vysokoškoláky, kteří dosáhli vysokých hodnot v testech vlastnosti, kterou nazýval touha po nových počitcích. Zjistil, že tito studenti nejvíce experimentují s různými typy ilegálních látek. Psychiatr Robert Cloninger zase sledoval vzorek celkové populace a objevil pozitivní vztah mezi vyhledáváním nového a užíváním alkoholu nebo alkoholismem. Zajímavé bylo, že tento vztah byl nejsilnější u mladých lidí ve věku 18 až 29 let a u lidí po padesátce slábl. To naznačuje, že pohnutkou k experimentům s alkoholem a drogami je u mladých lidí touha zkusit něco nového, ale u starších lidí jsou to jiné faktory, které je vedou k nadměrnému užívání alkoholu a drog.
Další stadium závislosti spočívá v neustálém užívání drogy a nazývá se „udržování“. Když někdo vyzkouší drogu, ještě to neznamená, že ji bude užívat stále. Přestože například většina amerických teenagerů experimentuje s alkoholem, tabákem a čím dál více i s ilegálními drogami, jenom malá část z nich bude na těchto látkách těžce závislá. Většina z nich přestane, nebo se naučí užívání drog držet na uzdě. Některé drogy, například cigarety, nemají zrovna příjemnou chuť a ti, kdo s nimi začínají, se musí přinutit k tomu, aby se stali jejich pravidelnými uživateli. Podobně i první experimenty s alkoholem často končí tím, že experimentátor usilovně zvrací v koupelně.
Proč lidé stále užívají látky, které způsobují tak silné mozkové reakce, jsou nezdravé a do určité míry jsou společností zavrhovány? Zdá se, že zde hraje důležitou roli úzkost a deprese. Jak bylo popsáno v předchozích kapitolách této knihy, úzkost a deprese jsou aspekty geneticky ovlivňovaného povahového rysu zvaného vyhýbání se ohrožení. Úzkostliví lidé mohou pravidelně užívat alkohol a drogy, aby zamaskovali nebo „si léčili“ své negativní pocity. Když poznají, že sedativa jako barbituráty nebo alkohol uklidňují jejich nervy a že stimulující látky, jako jsou amfetaminy nebo kokain, zlepšují jejich náladu, mohou pak tyto drogy užívat stále. Paradoxně mohou brát tyto látky i tehdy, kdy je užívání drogy samo zdrojem úzkosti nebo deprese.
Ačkoli několik výzkumů prokázalo, že užívání drog souvisí s vyhýbáním se ohrožení a dalšími aspekty této vlastnosti, jako je úzkost, deprese a neuroticismus, je tento vztah často komplikovaný. Například jeden rozsáhlý výzkum chování alkoholiků ukázal, že vyhýbání se ohrožení bylo hlavním faktorem u lidí po padesátce, ale hrálo relativně malou roli u lidí mladších třiceti let. Dále je třeba vzít v úvahu, že ženy podléhají úzkosti a depresi v průměru více než muži, a zdá se, že vyhýbání se ohrožení u nich hraje při užívání drog nejdůležitější úlohu. Třetí komplikací je, že neúměrné pití alkoholu a užívání drog samo způsobuje depresi. U dlouhodobějších výzkumů je proto třeba určit, co bylo dříve, zda alkohol, nebo deprese.
Poslední fází procesu závislosti je skoncování – nebo eventuálně neskoncování – s drogou. Této fázi se říká „ukončování“. Znamená to úmyslné a cílevědomé skoncování s vžitým návykem nebo závislostí. Je to něco jiného než jen jejich přerušení. Úmyslně ukončit nějaký návyk je obtížné. Jen malému procentu alkoholiků, drogově závislých a kuřáků, kteří to zkusí, se to podaří.
Pro skoncování se závislostí je nejdůležitější osobní vlastností sebezaměření, což je spíše naučený charakterový rys než vrozená povahová vlastnost. Sebezaměření znamená rozvíjet dobré návyky, mít jasné životní plány, jednat v souladu s nimi a umět si odepřít okamžité potěšení. Souvisí se svědomitostí, která vyžaduje umět zacházet s vlastní touhou a ovládat nutkání. A se svědomitostí je spojeno rozvažování, tendence důkladně promýšlet své jednání. Svědomitost je jedna z nejdůležitějších vlastností potřebných pro skoncování se závislostí.
Bohužel bylo provedeno jen málo větších výzkumů zaměřených na osobní vlastnosti, které souvisejí s úspěšnou léčbou drogové závislosti. Náš výzkum v Národních ústavech pro zdraví zaměřený na pacienty, kteří přestali pít alkohol nebo kouřit cigarety, přinesl očekávané výsledky ohledně sebezaměření, svědomitosti a rozvážnosti. Interpretace těchto výsledků je však poněkud komplikovanější, protože zkoumaní jedinci dosahovali nízkých hodnot v testu vyhledávání nového, která je jednou z příčin, proč se někdo stane závislým. Bylo tu také několik rozdílů v jiných testech, které výsledky zpochybňovaly.
Asi nejlepší svědectví o úloze svědomitosti pocházejí z výpovědí lidí, kteří se léčí z drogové závislosti. Ti často zdůrazňují, jak je důležité důkladně si promyslet následky dalšího užívání alkoholu nebo drogy, nechce-li někdo znovu upadnout do závislosti.
Ken, který se léčí z alkoholové závislosti, popsal, co se mu přihodilo na obchodní cestě.
Byl jsem na první obchodní cestě od té doby, co jsem před devíti měsíci přestal pít. Letěli jsme ve výšce asi devět kilometrů. V náprsní kapse jsem měl telefonní čísla svých přátel, kteří přestali pít alkohol, a v kufříku jsem si vezl protialkoholickou literaturu. Byl jsem vyrovnaný a zcela přesvědčený o tom, že už nikdy nebudu pít.
Potom jsem ale zaslechl ten zatracený vozík s nápoji. Ty cinkající kostky ledu ve mně něco vyvolaly… Nemůžu si pomoct. Asi uvažuji jako alkoholik, protože jsem okamžitě neodolatelně zatoužil po skleničce. Úplně jsem ji cítil, tu chuť.
Právě jsem se chytal objednat si Jack Daniel’s, když jsem si vzpomněl na to, co mi poradil lékař. Vzpomněl jsem si na svůj poslední flám. Začal v jednom baru v Ritz Carlton a skončil tím, že jsem ležel celou noc nahý ve vaně, aby bylo ráno jednodušší umýt zvratky. Nemohu zapomenout na pohled pokojské, která mě tam objevila. Určitě to nebyl příjemný pohled.
Když se mě pak letuška zeptala, co si dám k pití, vyšlo z mých úst: „Light colu.“ Nikdy se asi nedozvím, proč jsem neřekl: „Jack Daniel’s.“ Vím, že někde ve mně stále dřímá alkoholik, ale nejsem si jist, zda potřebuji další léčení.
Co zabránilo Kenovi v tom, aby si objednal skleničku alkoholu? Nebyly to nějaké sloučeniny v mozku. Po mnoha letech užívání alkoholu mu mozek říkal, že by mu to udělalo dobře. Pravděpodobně to nebyly ani geny nebo jeho povaha. Ty spíše způsobily, že začal pít. Zachránilo ho to, co se naučil od lékaře při protialkoholní léčbě a z vlastní zkušenosti. Byla to jasná vědomá vzpomínka, nikoli emoční vzpomínka. Jinými slovy, byl to jeho charakter.

Mozek pod vlivem drog
Zbavit se závislosti může být záležitostí osobního charakteru nebo vůle, ale dostat se do závislosti je záležitostí něčeho jiného. Závislost nemusí být nutně znakem duševní zaostalosti, bezcharakternosti, psychopatologie nebo nemoci související se společenskými a ekonomickými faktory. Závislost je spíše mozkovou poruchou způsobenou chemickými látkami, které ovlivňují chování. Lidé se stanou závislými na drogách z prostého důvodu: drogy změní jejich mozek.
Asi nejspolehlivější důkazy o tom, jak závislost funguje, poskytují výzkumy zvířat. Když byli potkani postaveni před dvě krmítka, z nichž v jednom byl kokain a ve druhém voda a potraviny, chodili potkani nejprve k oběma krmítkům. Po krátkém čase však začali krmítko s potravinami a vodou ignorovat a chodili už jen přímo ke kokainu. Dělali to tak dlouho, dokud neumřeli. Stejně jako závislí lidé obětovali zájem o svůj život za slast, kterou přinášel kokain jejich mozku. Potkanům, myším a jiným laboratorním zvířatům lze přivodit závislost také na amfetaminech, morfinu, alkoholu, nikotinu a nejrůznějších dalších drogách. Když drogu nedostávají, začnou se u nich projevovat abstinenční příznaky. Stále marně chodí ke krmítku, dokud nezemřou.
Přestože jednotlivé drogy působí na mozek různě, u většiny se projevuje stejný mechanismus – aktivují nucleus accumbens, mozkové „centrum slasti“. To je ta část mozku, která rozpozná novou drogu a řekne: „To se mi líbí.“ Když se droga přestane objevovat, řekne: „Něco není v pořádku.“ Když byla zvířata závislá na drogách snímána pozitronovým tomografem, bylo v jejich mozcích zaznamenáno horké místo s nadměrnou metabolickou aktivitou přímo nad nucleus accumbens. U všech zvířat byl nejteplejší vnější obal nucleus accumbens, oblast přímo spojená s limbickým systémem, sídlem emocí. Drogy působily na spoje mezi středním a předním mozkem, což je ideální místo na spojení příjemných pocitů s určitým způsobem chování. Tady mozek říká: „To je příjemné, dělej to.“
Aby se zjistilo, co kokain způsobuje v mozcích potkanů, byly do jejich obalu nucleus accumbens vloženy miniaturní sondy a byly odebrány vzorky před užitím drogy, během užití a po něm. Z mnoha signálních molekul přítomných v mozku se pouze jedna vyskytovala v nezvykle vysokém množství. Byla to molekula dopaminu, „chemikálie slasti“. Když byla dopaminová vlákna u závislých potkanů záměrně poškozena, potkani přestali drogu brát. Ukázalo se, že potkany stimuloval dopamin přítomný v mozku, aktivovaný kokainem.
Závislí potkani jsou dokladem toho, jak nesmyslné jsou diskuse o tom, zda je závislost společenský, nebo medicínský problém a zda je způsobena vlivem prostředí, nebo geny. Je zřejmé, že potkani užívali drogu výhradně vlivem prostředí. Kokain se nevytvářel v jejich tělech, museli jej konzumovat. Kdyby vědci potkanům nedávali drogy, nikdy by se nestali závislými. Na druhou stranu však, když potkani poprvé ochutnali kokain, byli sami fyziologicky a biologicky puzeni k tomu, aby jej konzumovali stále. Potřeba kokainu byla stále silnější a silnější, až převážila nad potřebou přijímat potravu. Nebyli to vědci, kdo přitahoval potkany ke kokainu. Potkani byli oklamáni svým vlastním mozkem. Potkani nevyrůstali v nějakém obzvláště špatném prostředí, nebyli v dětství zneužíváni, nebyli členy utlačované menšiny a neměli depresi z toho, že jsou bez zaměstnání. Potkani se stali závislými, protože droga přetvořila spoje v jejich mozku.
Lidský mozek funguje stejným způsobem. Anna Rose Childres a její kolegové na pensylvánské univerzitě zkoumali lidi, kteří se léčili ze závislosti na kokainu. Když závislí drželi v ruce dýmku na crack nebo sledovali videozáznamy o výrobě kokainu, jejich mozky byly snímány pozitronovým tomografem. Zvýšenou aktivitu prokazovala mezolimbická dopaminová oblast procházející prefrontální oblastí dolů skrze amygdalu. Vlastní nucleus accumbens je příliš malý na to, aby byl tomografem rozlišen. Je však známo, že je součástí této oblasti mozku. Pouhá představa drogy stačila závislým k tomu, aby byl vzrušen jejich kokainem pozměněný mozek.
Když závislí přibližně po dobu jednoho měsíce nebrali drogy, jejich mozek se změnil. Dopaminová oblast zchladla. Nebyla zde rozpoznatelná téměř žádná aktivita a buňky samy vypadaly, jako kdyby byly poškozeny úrazem. Tyto buňky byly po dlouhou dobu zaplavovány velkým množstvím dopaminu a ztratily svou normální citlivost. Znamenalo to, že i když hladina dopaminu v mozku byla „normální“, závislí pociťovali nedostatek dopaminu, protože jejich mozek byl znecitlivělý. Mozek potřeboval více dopaminu, aby bylo dosaženo normálních pocitů. Proto se závislí lidé stále dožadují drog. Mozek se dostal do bodu, kdy se cítí normálně, jen pokud je chemicky pozměněn.
Naštěstí změny, které drogy v mozku způsobují, obvykle nejsou trvalé. Mozek se může po vysazení drogy opět vrátit do původního stavu. Tomografické snímky lidí léčících se ze závislosti na kokainu ukazují, že po roce abstinence se dopaminová oblast vrátila do téměř normálního stavu. V tomto ohledu má mozek určitou pružnost, takže je možné se ze závislosti vyléčit, jestliže mozek drogu nedostává. Nejtěžší jsou první týdny, kdy trpí nejvíce. Postupně se však chemická rovnováha vrací do přirozených úrovní. Tak jako droga může změnit strukturu mozku a vytvořit závislost, tak může i vysazení drogy vrátit mozek do téměř nebo úplně původního stavu.

Geny závislosti
Každý mozek se může stát závislým, ale některé mozky jsou k tomu z genetických důvodů náchylnější. Výzkumy na zvířatech potvrdily, že prakticky všechny možné reakce na nejrůznější drogy jsou do určité míry ovládány geny. Například dědičné vlastnosti myší mohou být geneticky upraveny tak, aby myši dávaly přednost alkoholu před vodou. Lze také vyšlechtit myši, které po nepatrné dávce alkoholu začnou vrávorat a ztratí vědomí. Jiné myši lze naopak vyšlechtit tak, že mohou vypít mnohem větší množství alkoholu, aniž by se opily. Pod vlivem zděděných vlastností reagují některé myši na odebrání alkoholu záchvatem, zatímco jiné mohou celkem bez problémů přejít k abstinenci. Myši mohou být také vyšlechtěny tak, aby dávaly přednost vodě s malým množstvím morfia. Určité dědičné vlastnosti způsobují, že na některé myši morfium působí jako silné analgetikum, takže pak mohou bez problémů chodit po rozžhaveném plátu. Na jiné však morfium tolik nepůsobí. Také na kofein reagují myši různě, některé jsou po jeho užití nepokojnější a hyperaktivnější než jiné. Některým rodově zatíženým zvířatům stačí malá dávka pilulek na hubnutí k tomu, aby přestala přijímat potravu, zatímco jiná potřebují větší dávku. Některé myši reagují na kokain horečnatou aktivitou, zatímco jiné se stanou klidnými a nevzrušenými. Po nikotinu se některé myši učí lépe než jiné, ale některým nikotin způsobuje záchvaty.
Všechny tyto rozdíly jsou čistě genetické. Myši byly testovány ve stejném prostředí a byly vystaveny stejným vlivům. Jediným rozdílem byly jejich geny. To neznamená, že existuje jeden jediný „gen závislosti“. Ve skutečnosti jsou různé reakce ovládány nejrůznějšími geny. Geny, které určují reakce na jednu látku, se jen zčásti podílejí na určování reakcí na jiné látky. Geny neovládají závislost, ale spíše reakce na určité látky – jaké množství látky může zvíře snést a do jaké míry látka ovlivní jeho chování.
U lidí, stejně jako u zvířat, jsou všechny aspekty užívání nejrůznějších látek způsobujících závislost – od alkoholu přes amfetaminy až po nikotin – ovlivňovány geneticky. Geny mohou ovlivnit nejen to, zda člověk bere drogy, ale také to, jak na něj drogy působí. Například amfetaminy na většinu lidí působí jako povzbuzující prostředek, ale u hyperaktivních dětí s nedostatečnou pozorností – což je porucha do značné míry dědičná – amfetaminy snižují jejich roztěkanost a zlepšují pozornost. Zatím je jen málo důkazů o souvislosti drog s určitými konkrétními geny a bylo provedeno pouze malé množství výzkumů vlivu genů na kouření. Zato se však vložilo mnoho peněz do výzkumu alkoholismu.

Ukázka z knihy
Dean Hamer, Peter Copeland: Geny a osobnost, Portál, Praha, 2003
podrobnosti http://obchod.portal.cz/Kniha.asp?Csl=10246

autor