Není známo, že by na konci permu došlo ke střetu Země s vesmírných tělesem. Kde se tedy skrývaly příčiny vymírání?
Prvním skutečně hromadným vymíráním bylo zřejmě náhlé vymizení fauny Ediakara. Kambrické organismy totiž vesměs nejsou potomky svých "měkkých", ediakarských předchůdců. Konec prvního většího společenstva mnohobuněčných organismů je však nejasný. Možné je dokonce i to, že se v této době prostě objevily organismy živící se zbytky, což nám způsobuje ve fosilním záznamu mezeru. Tato verze nicméně není příliš pravděpodobná.
U největšího vymírání na konci permu se nově podařilo dosáhnout velmi přesného datování po obou stranách "geologické hranice". Ukázalo se, že tato událost proběhla velmi rychle, vymírání trvalo zhruba statisíce let.
Za hlavní příčinu této katastrofy se dnes pokládá kolísání mořské hladiny. Pokles mořské hladiny (k němuž, jak víme z geologických záznamů, tehdy opravdu došlo) má samozřejmě devastující vliv na organismy obávající mělká šelfová moře, může ale podstatně ovlivnit i život na souši. Při poklesu hladiny je totiž odhalen povrch mělkého moře s velkým množstvím organických zbytků. Ty jsou následně oxidovány a v atmosféře účinkem toho rychle stoupá koncentrace oxidu uhličitého. Následuje samozřejmě skleníkový efekt a výrazné oteplení (které může být ovšem trochu korigováno zpětnou vazbou – tají ledovce a hladina oceánu zase stoupá).
Podobně jako u jiných hromadných vymírání se také na konci permu uvažuje o možném vlivu zvýšené sopečné činnosti.
Zdroj: J. D. MacDougall: Stručné dějiny planety Země – kámen a život, oheň a led, Dokořán, Praha, 2004 – podrobnosti http://www.dokoran.cz/book.php?id=139
