V přírodě šimpanzi žijí v relativně malých skupinkách, které se různě štěpí, splývají, případně se mezi sebou občas pobijí. V zajetí ale vydrží i velká skupina bez toho, že by došlo k jednomu velkému masakru; nezdá se ani, že by zvířata tímto způsobem nějak trpěla, není zaznamenána zvýšená míra stresu ani apatické chování.
Šimpanzí sociální struktura se v tomto případě od divokých příbuzných liší. Především dospělé samice, které v přírodě žijí spíše solitérně, jsou za těchto okolností v těsném kontaktu. Sdílí spolu potravu, společně se brání před samci a ovlivňují i jejich mocenské střety. U samců i za těchto podmínek přetrvává kombinace soupeření a vytváření aliancí.
Zdá se tedy, že adaptivní potenciál šimpanzů zahrnuje i schopnost žít ve velkých skupinách. Možná, že tato schopnost u člověka, která začala být velmi důležitá po vzniku zemědělství a prvních městských center, má tedy dávné evoluční kořeny.
Mimochodem, šimpanzi za těchto podmínek používají k tlumení agrese taktéž jeden typicky lidský rys: slabší jedinci se před nadměrnou šikanou chrání tím, že napadají mladé potomky vůdčích jedinců; respektive, po většinu času tato možnost funguje jako hrozba. Totéž ale platí i naopak – pokud by v přírodě podřízení jedinci chtěli situaci vyřešit tím, že skupinu opustí, musí počítat s tím, že cílem agrese se stanou jejich potomci.
Zdroj: Frans de Waal: Dobráci od přírody, Academia, Praha 2006
Poznámka: genocidní chování u šimpanzů má prakticky veškeré rysy genocid lidských; zaznamenáno bylo i pobití celé poražené skupiny včetně samic.
Viz také:
Šimpanzí kresby diagnostikovány jako výtvor psychotika
Šimpanzi se schovávají v jeskyních
