Student World

V poslední době se na televizních kanálech vysílalo několik zajímavých pořadů o hlavonožcích (na Prima Zoom minimálně 2).

V pořadu Pátrání po chobotnici velké (zde) byla nastolena zajímavá otázka. Jak to, že se výzkumníkům nepodařilo najít chobotnici (řeč je výhradně o chobotnicích, ne o kalmarech) s rozpětím ramen přes cca 3-4 metry a hmotností více než nějakých 40 kg? Přitom takoví tvorové jsou z minulosti zaznamenáni zcela hodnověrně.

Možnosti:
– Náhoda/smůla.
– Oteplování způsobuje, že v teplejší vodě je méně kyslíku. Metabolismus chobotnice je náročný na kyslík, chobotnice nyní rostou pomaleji. Jiná verze: větší chobotnice jsou tam, kde je více kyslíku, tj. ve větších hloubkách. Oproti minulosti se stahují z našeho zorného pole.
– Oceány jsou vylovené, chobotnice rostou pomaleji v důsledku nedostatku potravy.
– Velké chobotnice zmizely v důsledku nějakého jiného selekčního tlaku.

Teď přejděme k inteligenci chobotnic, přesněji řečeno k jejím příčinám. Lidská inteligence se dle převládajících představ vyvinula v souvislosti s životem ve složitě uspořádaných skupinách, chobotnice jsou však – logicky až na okamžik páření – samotářské; při kontaktu může docházet k soubojům i kanibalismu. Navíc chobotnice vůbec nežijí dlouho, maximálně několik let; po spáření totiž umírají, samice ještě stihne pečovat o vajíčka, přitom však nepřijímá potravu a rovněž umírá. Na konci života lze někdy u samců chobotnic zaznamenat i cosi jako demenci.
S člověkem má chobotnice společnou i značnou variabilitu v oblasti povahy, a to jak u různých jedinců, tak i u jednoho tvora v průběhu času. Chobotnice mají navíc i jedno dominantní oko, tj. také mozkovou asymetrii. Podobně jako jiná inteligentní zvířata si chobotnice i hrají (Inteligentní chobotnice z triasu?).

Po vylíhnutí se už chobotnice o potomky nijak nestará, nepředává jim zkušenosti. Navíc se chobotnice líhnou v obrovském množství, dospělosti se dožije jen titěrný zlomek. To všechno by chobotnice řadilo spíše mezi R než K stratégy, což nebývá spojeno s inteligencí. Jaké selekční tlaky tedy stojí za inteligencí chobotnic? Zřejmě ztráta schránky způsobila, že moderní hlavonožci jsou velmi zranitelní, což musí nahrazovat právě inteligencí (a různými maskovacími triky apod.). Chobotnice loví mnoho různé kořisti, každá vyžaduje jinou strategii, totéž platí z druhé strany pro obranu před různými predátory.

O tom, že evoluce hlavonožců probíhá přímo před našima očima, svědčí např. článek Chobotnice používají nástroje.

Ohledně inteligence chobotnic se vyskytují skutečně zajímavé informace. Otázkou (jako vždy) samozřejmě je, čemu lze věřit. (Orion magazine např. uvádí, že chobotnice si může konkrétního člověka neoblíbit, rozpozná ho, i když se stejně oblečou… Píše se zde, že chobotnice ošetřovatele jako psi vítají vyskakováním z vody atd…)

Další náměty:
– Hlavonožci se spolu s obratlovci řadí legislativně mezi „zvířata“ – takže se na ně vztahuje ochrana proti týrání. Ostatní bezobratlé lze trápit beztrestně.
– Což kdybychom v zajetí samici hlídající vajíčka krmili. Přežila by pak? Někdy se uvádí, že samci chobotnice zdementní přímo po páření – jakoby následkem toto (mechanismus?).
– Co se povahy inteligence chobotnic týče, oproti lidské je možná více „decentralizovaná“. Značná část neuronů není v mozku, ale v ramenech, které jsou do určité míry autonomní. Uvádí se, že když oddělené chapadlo narazí na kořist, snaží se ji chytit a donést k zobanu chobotnice. (Chapadlo by posléze mělo dorůst.)

autor Pavel Houser