Existuje porucha způsobující, že postižený člověk necítí bolest. Jak takoví ˇšťastlivci" dopadají? Těžko říci…
Na jedné straně je pravda, že postižení umírají obvykle před třicátým rokem života. Na druhé straně je otázka, zda takto prožitý život není jako celek nakonec šťastnější. Evoluce se však samozřejmě neptá na osobní štěstí a preferuje takové chování, které vede k šíření genů – což lidé necítící bolest logicky moc nedělají.
A následkem čeho takoví lidé umírají? Není to proto, že by si popálili ruku v ohni, protože takové jednání se lze nakonec naučit i bez bolesti (byť je to samozřejmě těžší). Problém je spíše v tom, že postižení nevnímají drobná nepohodlí a zůstávají dlouho v jediné poloze. Následkem je pak špatné prokrvení některých částí těla, přetížení kloubů apod.
(Zdroj: Randolph M. Nesse, George C. Williams: O příčinách vzniku nemocí, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1996)
Samozřejmě – pro neschopnost cítit bolest existuje řada stupňů. Určitá otrlost je naopak evolučně výhodná, protože vede za jistých podmínek k dosažení vyššího výkonu…
Každopádně zatím není známo, jakým způsobem vrozená neschopnost vnímat bolest vzniká (geny? určitý defektní vývoj CNS? apod.). Otázkou také je, jak souvisí neschopnost cítit fyzickou bolest s bolestí psychickou. Jedná se o analogické mechanismy? A nakonec: Pokud necítím bolest, znamená to, že nemohu cítit ani příjemné tělesné vjemy? Zdá se, že spíše nikoliv, nejedná se snad o dvě strany jedné mince, ale centra pro "štěstí" a "neštěstí" jsou umístěna v mozku na různých místech (lze říci, že dokonce v různých hemisférách…) Ale to je samozřejmě značná nadsázka.
