Student World

Vědci z Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě publikovali v PLOS Genetics článek o tom, že toxiny se vyvíjejí „dvourychlostně“, kdy v první fázi převládá pozitivní, ve druhé negativní selekce. Trochu to připomíná myšlenky J. Flegra o zamrzlé evoluci, i když může jít pouze o povrchní podobnost.

Až dosud se předpokládalo, že jed se mění rychle, a to zejména pozitivní selekcí – objevují se a rychle převládají účinnější složky toxinů (vesměs jde o proteiny, takže lze celkem snadno a jednoznačně identifikovat „geny pro jed“). Tyto závěry byly získány při studiu relativně (na poměry evoluce) mladých skupin, jako jsou hadi a homolice (mořští draví plži). Jejich stáří odhadujeme na 50 milionů let.

Nyní výzkumníci zkoumali asi 3 500 sekvencí, které kódují různé toxiny. Přitom kromě hadů a homolic studovali i jedovaté organismy ze starobylých skupin – hlavonožce, medúzy, sasanky, nezmary, štíry, pavouky a stonožky.

U organismů, které od sebe dělí stamiliony let evoluce, se od sebe toxiny (a varianty genů) překvapivě moc neliší, ne víc než třeba u výše zmíněných hadů. Autoři studie to interpretují tak, že jed byl víceméně odladěn a jeho evoluce zamrzla. Pak už probíhala téměř výlučně jen negativní selekce, která odstraňovala nové mutace – změněné a prakticky už vždy méně účinné varianty jedu.

Na rozdíl od Flegrovy zamrzlé evoluce se zde za zamrzání činí odpovědné výlučně ekologické faktory, tj. autoři článku tvrdí, že kdybychom např. nějaký druh pavouků přemístili do radikálně odlišného prostředí, evoluce by se zase rozběhla; aniž by k tomu byla potřebná redukce populace, „bloudění na poušti“ a další mechanismy navrhované v knihách J. Flegra.

Zdroj: ScienceDaily

Poznámka: Není to ale divné? Člověk by předpokládal, že především se stále mění odolnost organismů, jimiž je jed určen (kořisti nebo predátorů, jed může být i na odstrašení). Sotva existuje nějaký absolutně účinný jed, ale jeho efektivita je relativní. Jakmile selekce povede k přizpůsobení kořisti, musí se přizpůsobit i jed – prostě klasické závody ve zbrojení, kde také k žádnému zamrznutí nedojde, asi podobně jako zápas mezi hostiteli a parazity. Nebo se zde skutečně ukazují nějaké biochemické limity proteinů coby účinných složek, to však působí divně (protože by se tak dalo argumentovat vždy)…

autor Pavel Houser