Student World

Můžeme začít tím, jak by to dopadlo, kdyby lidé zkoušeli simulovat pomocí tužky a papíru počítačové instrukce – ostatně geniální Turing takto svůj první šachový program skutečně implementoval, protože ještě neměl počítač, na němž by ho mohl spustit. Munroe cituje informatika Moravce, že jedna úplná instrukce člověku trvá asi minutu a půl. Když to začneme přepočítávat s benchmarky výkonu počítačů, vyjde nám, že celková výpočetní síla počítačů překonala lidstvo už v roce 1977 (a běžný dnešní notebook má větší výkon, než měly všechny počítače v roce 1965), tedy ještě dost dlouho před masovým rozšířením platformy PC. Navíc pomíjíme, že lidé navíc při simulaci instrukcí udělají mnohem více chyb.

Teď ale druhý pohled na věc. Stejně jako lze po lidech požadovat simulování počítačů, můžeme po počítačích požadovat simulování lidí, tedy lidského mozku. Nebudeme zde uvažovat nějaké specifické biologické vlastnosti, kvantové fígle ani existenci vědomí, půjde nám čistě o složitost systému. Takže, nakolik superpočítač zvládne simulovat činnost lidského mozku na úrovni jednotlivých neuronů a synapsí? Současné superpočítače jsou zde ale stále o pár řádů pomalejší (sekunda odpovídá desítkám minut) a lidský mozek je tedy zatím nejsložitější útvar ve známém vesmíru. V roce 1988 veškerý výpočetní výkon odpovídal jednomu lidskému mozku a pokud bude platit dál Moorův zákon, pak superpočítač zvládne v reálném čase simulovat lidský mozek až v roce 2036.

Mohlo by se říct, že oboje je hloupost, Randall Munroe však přichází s (podle mého názoru) velmi chytrou myšlenkou. Můžeme srovnat, zda jsou počítače efektivnější v simulaci lidského mozku nebo lidé v provádění počítačových instrukcí. Závěr: veškeré počítače dokázaly lépe simulovat simulovat veškeré lidské mozky než naopak v roce 2004.

Když vezmeme počet neuronů/synapsí u mravenců a vynásobíme ho počtem mravenců, pak nám mimochodem vyjde srovnatelné číslo jako u člověka. Mravenčí mozky jsou tedy v úhrnu podobně složité jako ty lidské. Dokud bylo lidí na světě méně, mravenci vedli. Munroe z toho vyvozuje, že celé číslo nemá zvláštní smysl a netřeba se obávat, že když počítače překonaly nás, je na obzoru diktatura umělých inteligencí. Je to celé spíše takové hraní si s čísly a když už jsme použili přístup oboustranné simulace, pak mravence nejspíš ze soutěže (nikoliv však z evoluční soutěže!) vyřazuje třeba to, že počítačové instrukce nejspíš nedokážou napodobit vůbec – nebo snad ano, alespoň v umělých podmínkách vytvořených lidmi?

Zdroj: Randall Munroe: Co kdyby – vážné vědecké odpovědi na absurdní hypotetické otázky, Práh 2014 a další

autor Pavel Houser