Někteří výcvikáři jsou přesvědčeni, že pes je zakuklený vlk, jeho pán ho musí stále hlídat a vyžadovat po něm hierarchii. Autor oponuje, že ani s chováním divokých vlků to není zdaleka tak, jak si řada lidí myslí; nicméně, chceme-li vědět, co je „pes o sobě“, stačí si všimnout psů, kteří jsou dlouhodobě, po řadu generací, ponecháni sami sobě.
To vyžaduje upřesnění. Ani lovečtí psi by se zřejmě nedokázali v přírodě už sami uživit, neobstáli by v konkurenci s jinými predátory (výjimkou je specifický případ, znovu plně zdivočelý dingo; to ale bylo možné asi jen proto, že se dostal do ekologicky tak odlišného prostředí s vačnatci). Takže si jako model vezmeme vesnické psi, kteří se živí odpadky a lidé je občas i vědomě přikrmují, nevšímají si jich však – nevyhánějí je, na druhé straně se ale nepletou do jejich vztahů, nesnaží se regulovat páření ani vychovávat štěňata. I když jsou na lidi zvyklí, nevytvářejí se žádné hlubší vztahy mezi konkrétním psem a konkrétním člověkem (majitelem). Funguje-li to tak nějakou dobu, jako třeba u páriového psa v Bengálsku, vytvoří si psi vlastní kulturu značně odlišnou od vlčí. (V Evropě jsou divocí psi pronásledováni, takže se komplexnější kultura ustavit nestačí.)
Psi-páriové se sdružují do menších rodinných skupin, které sdílejí teritorium a chrání ho proti jiným skupinám. Na rozdíl od vlků loví, respektive spíše sbírají potravu jednotlivě (v okolí stejně nežije velká zvěř). Oproti vlkům se úplně jinak chovají z hlediska sexuality a výchovy potomků. Jedna fena se často páří s několika psy, někdy jeden z nich s ní pak zůstane, občas pomáhá i krmit štěňata – na rozdíl od vlků péče samce ale není pravidlem. Už vůbec neplatí, že by štěňata z jednoho vrhu pomáhala s výchovou těch mladších, páry se obvykle netvoří na víc sezón. Je-li ve smečce více samic, nesnaží se jedna druhé bránit v hárání/páření. Nejsou zde rozšířena ritualizovaná gesta dominance a submisivity, i když se v rámci skupiny používají různé vítací a jiné pozdravy. Určitá hierarchie existuje, ale spíše v přístupu k potravě než k sexu.
Skupiny nemají příliš potřebu rozšiřovat své teritorium na úkor sousedů a už vůbec se smečky nervou na život a na smrt.
Jinak řečeno, pes ponechaný sám sobě je dle Bradhshawa hodně mírumilovný a nepociťuje ani příliš potřebu být alfou – což používá jako argument proti představě, že při výcviku psa je třeba používat tresty a neustále mu dávat najevo jeho podřízené postavení. Pes poslouchá člověka obvykle prostě proto, že to sám chce.
Zdroj: John Bradhshaw: Cesta do psí mysli, Plot 2014
