O vědomí nelze mluvit, jsou-li mozkové funkce omezeny, například v hluboké anestezii či po určitých druzích poškození mozku (po mrtvicích) a v určitých ohraničených fázích spánku. Po smrti k žádnému návratu tělesných a mozkových funkcí nedochází a posmrtná vědomá existence je jednoduše nemožná.
Vědomí je zároveň vtělené, což znamená, že neexistuje žádný vědecký důkaz pro „duši“ mimo tělo. Otázkou zůstává, jaké vlastnosti těla a mozku jsou nezbytné a postačující pro vznik vědomí. Nejlepší odpovědí na tuto otázku bude popis toho, jak určitá vlastnost mozku dává vzniknout určitému typu vědomého prožívání.
Ještě než se pustíme do vlastního rozboru, musíme zmínit jiný podstatný důsledek vtělenosti. Ten se týká privátní či osobní přirozenosti každého osobního vědomého prožitku. Zde je Jamesova úvaha na toto téma:
„V této místnosti, v přednáškové místnosti, se nachází velké množství myšlenek, vašich a mých. Některé z nich vzájemně souvisí, zatímco jiné ne. Existují do té míry jen pro sebe, do jaké souvisí jedna s druhou. Avšak ani jedna z nich není izolovaná, každá souvisí s určitými ostatními. Mé myšlenky souvisí s mými ostatními myšlenkami a vaše s vašimi. Nemáme žádnou možnost zjistit, zda se někde v této místnosti vyskytuje myšlenka, kterou nikdo nemyslel. Nemáme s ničím podobným zkušenost. Tuto zkušenost máme pouze s myšlenkami, s nimiž přirozeně operujeme a jež se nacházejí v našich subjektivních vědomích.“
Nehledejme zde žádnou záhadu. Jakmile vědomí vyvstane jako důsledek všech individuálních mozkových a tělesných funkcí, nemohou být individuální a historické zkušenosti přímo sdíleny s ostatními. To ale neznamená, že je nemožné s pomocí pozorování, experimentu a popisu význačné vlastnosti prožívání analyzovat.
Jedno z nejdůležitějších sdělení o vědomí, které můžeme na tomto místě podat, je fakt, že vědomí je proces, nikoli věc. James tento bod vypiloval v eseji nazvaném „Existuje vědomí?“. Dodnes se dopouštíme celé řady zásadních chyb na základě ignorace tohoto faktu. Například někteří přisuzují vědomí specifi cky nervovým buňkám (či „vědomým neuronům“) nebo jednotlivým vrstvám mozkové kůry. Jak uvidíme, existují důkazy o tom, že proces vědomí je dynamickým výsledkem aktivity populací neuronů v rozličných částech mozku. To, že je oblast základní nebo nezbytná pro vznik a udržení vědomí, neznamená, že aktivita jí samotné je postačující pro vznik a udržení vědomí. Navíc daný neuron může přispívat k vědomé aktivitě v jednu chvíli, ale v další už ne.
Existuje celá řada jiných důležitých aspektů procesu vědomí, které můžeme nazvat jamesovskými vlastnostmi. James poukazoval, že vědomí nastává jen v jedinci (je tudíž privátní, či lépe subjektivní), že se objevuje jako plynulé, třebaže neustále proměnlivé, že je intencionální (vztahující se obecně k faktu, že je o věcech) a že nevyčerpává všechny aspekty věcí, k nimž se vztahuje. Tato poslední vlastnost úzce souvisí s otázkou pozornosti. Pozornost, obzvláště soustředěná pozornost, vědomé stavy významně ovlivňuje tím, že je zaměřuje jen na určitou oblast. Avšak pozornost sama o sobě není totéž co vědomí, jak uvidíme v dalších kapitolách.
Jednou z význačných vlastností vědomí je jeho jednota a integrovanost, což platí přinejmenším u zdravých jedinců. Když vnímám můj vlastní vědomý stav během tohoto psaní, zdá se mi být v „jednom kuse“. Zatímco soustředím svou pozornost na akt psaní, jsem si vědom proudu slunečního světla, hluku na ulici, malého nepohodlí mých nohou na okraji židle, a dokonce „fringe“, což je Jamesův pojem pro takřka nepociťované události či objekty. Obvykle není zcela možné redukovat tuto integrovanou scénu na jedinou věc. Přesto se tato jednotná scéna na základě vnějších podnětů nebo vnitřních myšlenek v průběhu času mění a rozrůzňuje do následující odlišné scény. Množství těchto diferenciovaných scén se zdá být nekonečné, a přesto je každá z nich unitární. Scéna není jen širší než obloha, může navíc obsahovat řadu nesourodých prvků, pocitů, vjemů, obrazů, vzpomínek, myšlenek, emocí, tužeb, bolestí, vágních pocitů atd.
Z vnitřní perspektivy se vědomí zdá být v neustálé proměně, ale přesto v každém okamžiku tvoří jednotný celek, který nazývám „vzpomenutou přítomností“. Tento pojem odráží skutečnost, že veškeré mé předešlé prožívání (má zkušenost) je zapojeno do tvorby mého integrovaného uvědomování si právě probíhajícího momentu.
Tento integrovaný, a přesto diferencovaný stav (vzpomenutá přítomnost) se jeví zcela jinak vnějšímu pozorovateli, který prožívá vlastní podobné stavy. Když takový vnější pozorovatel testuje, zda mohu vědomě zpracovávat víc jak dva úkoly současně, zjistí, že můj výkon při vykonávání jednotlivých úkolů se zhoršuje. Toto zjevné omezení vědomé způsobilosti, které je v kontrastu se širokou škálou rozličných vnitřních vědomých stavů, si zasluhuje analýzu.
***Tento text je úryvkem z knihy
Gerald M. Edelman: Širší než obloha – Fenomenální dar vědomí, Paseka 2010
Podrobnosti o knize na stránkách vydavatele
