Vymazat určitou informaci ze světa je stále těžší. Platí to i pro objevy a informace, které pokládáme za příliš snadno zneužitelné či rovnou za škodlivé. Pokud je možné ve zkumavce syntetizovat životaschopný virus pouze ze znalosti sekvence nukleové kyseliny, je skutečné "vyhubení" tohoto viru náhle téměř nemožné. Možná, že z tohoto důvodu napříště nebude povolen žádný výzkum, pokud nebude zajištěno, aby jeho výsledky mohly být v případě potřeby beze stopy zničeny…
V Science 297, 1016 (2002) vyšel článek o první syntéze životaschopného viru ve zkumavce. Výzkumníci dokázali z na zakázku sestavených úseků RNA vytvořit úplnou virovou částici polio (virus obrny). Firma, která sekvence dodávala, podle všeho neměla ani tušení, jaký organismus pomáhá vytvořit. Dnes si tedy může kdokoli, kdo zná příslušnou sekvenci a disponuje dostatkem peněz, stvořit virus dětské obrny „z ničeho“.
Eradikace dětské obrny by tedy znamenala nejen vyhubení viru v přírodě, zničení posledních ampulí ve všech laboratořích světa, ale i spálení všech výtisků všech časopisů a knih, kde byla jeho sekvence publikována. Ale ani to by nestačilo, musely by se vypátrat a zničit veškerá rukopisná dokumentace všech relevantních experimentů, dokonale vymazat všechny záznamy na harddiscích (a jak známo, čtrnáctiletí počítačoví mágové dokážou hravě obnovit data, která jejich otcové považovali za vymazaná). A co zašifrovaná data v počítačích, k nimž zná heslo jen šéf CIA? Ale ani tady by to neskončilo, museli by být zlikvidováni všichni lidé, kteří náhodou znají sekvenci zpaměti – a před popravou by ji nesměli nepozorovaně pošeptat dozorci podplacenému čínskou rozvědkou…
Myslím, že by stálo zato, aby se k problému vyjádřili odborníci z různých disciplín. Dovolím si jen krátkou úvahu na závěr. Považuje se za samozřejmé, že přírodní vědy postupují vpřed inkrementálně a nové poznatky se nabalují na staré jako sněhová koule.
Ve skutečnosti je akumulace vědeckých poznatků umožněna a implementována celou nepřehlednou sítí politického a mocenského aparátu. Nebyla by myslitelná bez ohromných prostředků věnovaných uchovávání informací v knihovnách, bez výdajů na neustálé obnovování praktikované vědy výchovou nových generací na univerzitách, bez institucionalizovaných vědeckých autorit (Nobelových cen, akademií, lékařských komor), které rozhodují, co je hodno zapamatování a co se má zapomenout.
Akumulace vědeckých poznatků tedy není jejich vlastní podstatou, ale je politickým rozhodnutím o společenských prioritách. Zvrátit takové rozhodnutí, například proto, aby informace o sekvenci polioviru byla dokonale zapomenuta, je opět jiným politickým rozhodnutím. Zapomínání poznatků si může vyžádat stejně astronomické prostředky jako jejich získávání, ty ale určitě budou vynaloženy, pokud lidstvo dojde k politickému rozhodnutí, že je to nezbytné v zájmu přežití. Čímž se dostáváme opět k začátku naší úvahy: Možná že napříště nebude povolen žádný výzkum, pokud nebude zajištěno, aby jeho výsledky mohly být v případě potřeby beze stopy zničeny…
Upravená verze tohoto komentáře vyšla jako dopis čtenáře v časopisu Vesmír 9/2003.
Přetištěno se souhlasem autora.
