pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Joshua Greene vymyslel zajímavý experiment ukazující, v jakých oblastech mozku probíhají procesy související s morálním rozhodováním. Experimenty tohoto druhu jsou zajímavé samozřejmě už proto, že vedou až k provokativní tezi ve stylu „etika je chemie“.
Greene se nejprve pokusil pomocí magnetické rezonance zjistit, jak vlastně morální dilemata řešíme, zda „rozumem“ nebo „emočně“. Jeho výsledky ukázaly, že jednoduché situace a problémy řešíme ne tak, že bychom o nich přemýšleli a analyzovali je, ale spíše jako emoční odpověď. Určité skutky (zachytit člověka, který vedle nás padá na zem) děláme reflexivně, ne proto, že bychom si je zdůvodnili, ale protože se během jejich vykonávání cítíme dobře. Rozumově si pak naše konání spíše racionalizujeme až zpětně.
To ale na druhé straně neznamená, že by se při řešení morálních dilemat nenašlo místo pro analytické myšlení. Dojde k tomu u problémů skutečně složitých, tam, kde je k řešení dost času, nebo tam, kde mezi různými emočními hnutími dochází ke konfliktu.
Greene předkládal testovaným osobám následující problém: drezína se řítí po kolejích a může zabít pět lidí, kteří na kolejích pracují. Můžete je však zachránit tak, že drezíně do cesty srazíte člověka stojícího vedle vás – řekněme, že drezína se pak zastaví nebo vykolejí. Ve druhé verzi tohoto experimentu nemusíte do vašeho souseda strčit, ale můžete ho drezíně předhodit stisknutím páky (řekněme, že stojíte na nějakém můstku nad tratí a mechanismus tam muže prostě vyklopí).
Ačkoliv se jedná o analogické situace, výsledky obou verzí testu byly opačné. Pokusné osoby vesměs nebyly ochotné do svého souseda fyzicky strčit, i kdyby tím měli zachránit pět lidí. Ve druhém případě, „neosobnějším“, naopak svého souseda s klidem poslali na onen svět. Zřejmě máme relativně silné zábrany proti přímé fyzické agresi.
Zajímavé je ale hlavně to, že, jak ukázalo sledování magnetickou rezonancí, na řešení obou verzí problému se podílely jiné oblasti mozku. V prvním případě „fyzického násilí“ byly v mozku sledovaných osob spuštěny emoční reakce, projevující se aktivitou ve třech oblastech (v přední části mozku, přední cirgulární kůře a v rýze mezi spánkovými závity). Naopak dilema zmáčknutí knoflíku aktivovalo hlavně prefrontální kůru, která je důležitá třeba při hledání kauzálních souvislostí. Pozorovaná aktivita zde odpovídala řešení matematických/ekonomických hádanek, tj. kalkulaci zisků a ztrát spojených s jednotlivými volbami. Odpověď pomocí tohoto evolučně mladšího, „racionálního“ mechanismu byla oproti první verzi testu také pomalejší.
Výsledky obou verzí experimentu byly celkem jednoznačné, stejně jako pozorovaná mozková aktivita. Určitě ale nastávají situace, kdy mozek „neví“, jakému systému má situaci předložit, aktivují se oba systémy, různě se o řešení přetahují a dávají opačné výsledky. (Obdoba: zmatek, který pociťujeme, když máme určit barvu zeleného nápisu, který o sobě prohlašuje, že je červený.)
Klíčové je, že odpověď na určitý morální problém často závisí na tom, jakému systému se jej mozek rozhodne předhodit. To jistě závisí na velkém množství detailů a náhodných okolností. V řadě situací by tedy stačilo jen málo a reagovali bychom úplně naopak (kde jsou potom „absolutní morální hodnoty“?). Příklad dovedený do extrému: Právě něco počítáte a do toho vstupuje morální problém. Prefrontální kůra je zrovna zaměstnána, mozek proto předhodí situaci k řešení jinému systému, který povede k opačnému výsledku, než by dala prefrontální kůra. Kdybyste zrovna nepočítali, „dobré“ a „špatné“ by si vyměnilo místa.
Zdroj: Carl Zimmer: Jak se duše stala tělem, Galén, Praha 2006
