Mark Pagel z britské University of Reading podrobil statistickému zkoumání evoluci tří jazykových rodin: jazyků indoevropských, bantuských a austronéských.
Celá debata je samozřejmě obdobná sporům, jaké se vedou o povahu evoluce biologické: probíhá ve skocích, nebo plynule? Nakonec i vlastní použitý nástroj byl původně vyvinut k analýzám genetickým.
Pagel postupoval úplně stejně, jako se to dělá v evoluční biologii. Analyzoval změny těch nejběžněji používaných slov. Poté sestavil nejpravděpodobnější rozbíhající se stromeček ukazující, jak docházelo k větvení jazyků. Tento stromeček byl vztažený k časové ose (pro tento případ je asi jedno, zda relativní nebo absolutní). Ukázalo se, že rychlost větvení nebyla konstantní, ale v některých obdobích nové větve bujely výrazně více než jindy. Navíc ne všechny jazyky se proměňovaly stejnou rychlostí – některé byly blíže původní větvi (jakási obdoba „živých fosílií“).
Nejrychlejší fáze evoluce jazyka probíhá právě v okamžiku jeho „osamostatňování“, tedy ve chvíli izolace jeho mluvčích od většího společenství hovořícího původně společným jazykem.
Zdroj: New Scientist
Poznámky:
– Pokud bychom druh definovali pomocí křížitelnosti (reprodukční izolace), mohli bychom u jazyků najít nějaké podobné kritérium? Třeba srozumitelnost (ovšem pak by nám čeština slovenština a nejspíš i polština vyšly jako stejné jazyky)? Jistě by pak byly možné i přechodné varianty ve stylu A rozumí B a B rozumí C, ale C už nerozumí A.
– To, že se rychlost evoluce jazyka mění, není asi příliš překvapivé, třeba expanze na nové území nebo kontakt s jiným jazykem (jazyky nejen divergují, ale i se mísí) bude mít jistě svůj vliv. Už z toho, že existují jazyky „archaické“ (islandština), je jasné, že evoluce jazyků nemůže být konstantní, některé se změnily více a tedy rychleji než jiné. Každopádně, když na základě rozdílů mezi jednotlivými jazyky chceme počítat dobu jejich oddělení, potřebovali bychom porovnávat ty znaky, kde rychlost bude přibližně konstantní. Proměnlivá rychlost nám to trochu komplikuje.
– Současně je jasné, že v evoluci jazyka nemohou být skutečné „skoky“, lidé si stále musejí rozumět. Nakonec o tématu gradualismus vs. skokové změny píše zajímavě Dawkins ve Slepém hodináři, kdy problém popisuje spíše jako mediální než skutečně nějak vědecky relevantní. (Například asi nikdo si nemyslí, že by rychlost evolučních změn byla úplně konstantní.)
