pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Na serveru Osel se objevil velice zajímavý článek „Dávají nádory vznik novým formám života?“ (http://www.osel.cz/index.php?clanek=2048). Stručně obsah: jistý nádor u psů je nakažlivý, a to nikoliv tak, že jej přenáší virus, ale že se takhle šíří přímo živé buňky. V případě virového přenosu nádorového onemocnění se jedná o to, že virus způsobí zvrhnutí vlastních buněk organismu – zde je však nádor tvořen buňkami původními, přenáší se mezi zvířaty dotekem (sexuálně, olizováním…).
Článek na Oslu naznačuje, že jde o nový organismus. To je pravda, označení za nádor je v tomto případě zavádějící (i když tak může navenek vypadat). Nakonec na tom, že se něco přenáší a chytá na kůži dalšího hostitele, není nic tak divného – asi jako když člověk chytne na nohu plíseň.
Co ale je v tomto případě unikátní, je fakt, že původně se opravdu jednalo o „nádor“, zvrhlé buňky jednoho psa nebo vlka, které se však dokázaly tímto způsobem nadále šířit. Pokud by základní jednotkou tohoto organismu byla jediná buňka (což by se prakticky dalo ověřit podle toho, jaké je nejmenší infekční množství; to nemusí být nutně jediná buňka, možná je zde paralela s nádorem, „jedinou odrodilou buňkou“, zavádějící), pak bychom před sebou měli organismus vskutku unikátní – jednobuněčného, parazitického a nepohlavně se rozmnožujícího psa.
Kam bychom ho zařadili? Určitě ne mezi bakterie (eukaryotní vs. prokaryotní buňka), tak snad mezi jednobuněčná eukaryota, „prvoky“? Těžko. Pokud vycházíme z evolučních stromečků (kladistický přístup), pak se nedá nic dělat – jde prostě o psovitou šelmu (těm je to evolučně nejblíže, dokonce lze podle DNA i mapovat, kde a kdy se tenhle organismus objevil/vznikl z normálního psa), i když pravda jednobuněčnou, kde by nikdo asi neváhal s tím, že je namístě tomuhle tvorovi vymezit samostatný druh.
(Tady by stálo za to zmínit i obecně vágní vymezení skupiny „prvok“ – kladisticky opět nemá co dělat, řada jednobuněčných organismů, které se sem tradičně řadí, jsou druhotně zjednodušené organismy mnohobuněčné.)
Přirovnání k tkáňové kultuře, které zaznělo v článku na Oslu, také není od věci. Viz následující citát:
Roku 1951 byla v americkém Baltimoru jedenatřicetileté Henriettě Lacksové diagnostikována rakovina děložního hrdla a několik buněk odesláno k laboratornímu vyšetření. Sama Henrietta zemřela o osm měsíců později, ale potomci jejích rakovinných buněk, pod názvem buňky HeLa, dosud žijí v laboratořích po celém světě. Není třeba příliš mnoho fantazie, abychom si uvědomili, že kolonie buněk HeLa evidentně není člověk, má úplně jinou morfologii, fyziologii (neboť jde o jednobuněčné organismy) i ekologii (žije v laboratorním skle), přesto to má docela dobře rozpoznatelný lidoopí genom. Před očima nám vznikl jednobuněčný savec, jednobuněčný primát, jednobuněčný člověk.
(Jan Zrzavý, David Storch, Stanislav Mihulka: Jak se dělá evoluce? Paseka Praha 2004)
Náš „pes“ to ovšem dotáhl mnohem dál, dokáže žít nejen piplán v laboratoři, ale i ve volném selekci podléhajícím světě.
A ještě dvě poznámky:
– existuje koncept, že sexualita je možná historickou náhodou; když už ovšem jednou vznikla, bylo pro organismy příliš obtížné až nemožné ji odbourat. Tohle je jedna z cest, kterou to jde, i když těžko říct, na jak dlouho. Genetické testy ukazují, že tento parazitický pes zatím existuje v řádu stovek až tisíc let.
– Jednobuněčného psa je třeba pokládat za nový druh, ať už si druh definujeme skoro jakkoliv – způsobem života, fenotypem, schopností rozmnožovat se s druhem původním… Tj. co na to kreacionisté tvrdící, že vznik nového druhu ještě nikdy nikdo neviděl?
