Student World

Současné podvojné biologické názvosloví zavedl původně Carl Linné ještě v době předcházející vniku moderních evolučních teorií. Liné sám byl ostatně antievolucionista. Vyvstává otázka, jak dát nyní taxonomii do souvislosti s poznatky evoluční a molekulární biologie. Měli bychom tradiční třídění úplně zrušit? Zastánci tzv. kladistické systematiky tvrdí, že ano.

V rámci molekulární biologie můžeme dnes prostě porovnat sekvence nukleových kyselin různých druhů. Jak jsme psal na jiném místě, vhodné je například srovnávat mitochondriální DNA, u zelených rostlin také DNA chloroplastů. Pokud budeme postulovat něco jako střední rychlost mutace, potom nám prostě rozdíl mezi dvěma nukleovými kyselinami určuje dobu, která uplynula od oddělení obou druhů – respektive tímto způsobem zjistíme něco jako posledního společného předka.
Samozřejmě je to trochu složitější, jedná se vlastně pouze o předka z matčiny strany (mitochondriální DNA dědíme pouze po matce). Určitá omezení tohoto přístupu popisuje např. Richard Dawkins v knize The River Out of Eden, která pod názvem Řeka z ráje vyšla i v češtině.Nicméně rámcově tato koncepce platí.

Jako ilustrativní příklad kladistického přístupu uvedu následující situaci: v dnešní taxonomii patří šimpanz, gorila a orangutan mezi lidoopy, oproti nim stojí člověk. Jenže genetické testy ukázaly, že evoluce neprobíhala tímto způsobem. Není pravda, že někdo v minulosti se od sebe oddělila větev lidoopů (která se později rozdělila) od větve člověka. Ve skutečnosti ze společného stromu nejprve odpadl orangutan, posléze gorila a nakonec (asi před 6 miliony let) šimpanz. Šimpanz má tedy k člověku blíže než k ostatním lidoopům a takto vytvořená kategorie je z pohledu kladistiky prostě "špatně", protože neodpovídá evoluční historii. jestli chceme ze skupiny někoho vydělit,pak ne člověka, ale orangutana…

Kam může tento přístup až vést, ukazuje i následující příklad: ryby, z nichž se vyvinuli první obojživelníci, mají blíže k suchozemským obratlovcům než k ostatním rybám – jejich evoluční větve se rozdělily dříve. Z tohoto úhlu pohledu má pak slavná Latimérie podivná (předpokládejme pracovně, že tzv. lalokoploutvé ryby, k nimž latimérie patří, jsou skutečně předky obojživelníků) má blíže ke člověku než ke kaprovi – a tudíž i skupina ryb by se měla zrušit.

Kladistická hypotéza je logická a navíc se opírá o relativně exaktní výsledky molekulární biologie. Testy DNA jsou objektivnějším kritériem než posuzování živých organismů podle vnějších, do značné míry subjektivně stanovených znaků. Přesto však nemá jen své příznivce, což je s přihlédnutím k závěrům, k nimž vede, celkem jasné. Příště se podíváme na hlavní námitky, které existují vůči celé koncepci.

autor Pavel Houser