Student World

7. listopadu si svět připomněl sté výročí narození rakouského zoologa Konrada Lorenze, jednoho z nejvýznamnějších přírodovědců 20. století. Po celý život se tento vědec zabýval studiem chování zvířat a za jeho objevy na tomto poli mu v roce 1973 byla udělena Nobelova cena za fyziologii a medicínu.

Konrad Lorenz se narodil 7. 11. 1903 v Altenbergu nedaleko Vídně. Na přání otce, významného rakouského ortopeda, vystudoval medicínu ve Vídni a v New Yorku. Jeho celoživotní vášní byla ale zoologie. Již jako gymnazijní student spolupracoval s vídeňskou zoologickou zahradou. Tamní ředitel mu svěřoval do opatrování zvířata, jež se nechtěla adaptovat na nové podmínky anebo byla poraněná. Lorenzovi se mnoho z nich podařilo vyléčit a některá i rozmnožit. Než se začal věnovat chovatelství a studiu chování zvířat, pracoval jako asistent srovnávací anatomie na univerzitě ve Vídni, ale tato práce ho neuspokojovala.

Po odchodu z univerzity si v rodinné vile v Altenbergu zhotovil výběhy a rybníčky pro zvířata, jejichž chování začal studovat. Nejprve se soustředil na havranovité pěvce, později si nesmírně oblíbil divoké kachny a husy.
Později hovořil o důvodech, které vedly k tomu, že si zvolil zvláště tato zvířata: „Pro výzkumy je vhodné mít poměrně jednoduché zvíře. Pes už je příliš složitý. Pták se nenaučí žádným novým způsobům pohybu, používá jen vrozené způsoby. Naučí se ale zaujmout obranné postavení. Má hluboko zafixovanou informací o tom, vůči kterému příbuznému druhu má být zdvořilý a ke komu se může chovat agresivně.“ Ještě než dosáhl věku třiceti let, učinil první z významných objevů: odhalil jev, který nazval „impriting“ – vtisk do paměti za silného působení emocí. Protože oficiální vědecká centra té doby neměla o jeho práci valný zájem, náročná studia mu umožňovala manželka, která jako lékařka živila rodinu. Lorenz na příkladu života ptáků ve vědecké studii v té době formuloval základy nového vědního oboru, fyziologie chování neboli etologie.

Díky této práci se seznámil se dvěma výtečnými odborníky, německým fyziologem E. Holstem a nizozemským zoologem Nikolaasem Tinbergem. Jejich vzájemné přátelství a spolupráce vyústila v rozvoj etologie jako biologické disciplíny se zcela novým přístupem k chápání chování zvířat. Svým pojetím vrozených vzorců chování otevřel biologům oči pro utopičnost snahy o totální manipulovatelnost živočichů i člověka. Upozorňoval i na řadu hrubých lidských omylů v oblasti ekologie. „Představu, že člověk je od začátku stanoveným cílem veškerého vývoje,“ napsal v knize Odumírání lidskosti, „považuji za paradigma oné zaslepující pýchy, která předchází pád.“ (recenze a ukázka z knihy: http://www.magazlin.cz/2/lorenz.htm).

V roce 1940 se konečně Lorenzovi dostalo oficiální uznání. Byl jmenován profesorem psychologie a ředitelem Ústavu fyziologie na univerzitě v Královci. V důsledku války byl ale již následujícího roku povolán do vojenské služby a do Vídně se po válečných peripetiích vrátil až v roce 1948. V poválečném období se živil jako svobodný vědec psaním populárně-vědeckých knih a žil z podpory britského spisovatele J. B. Pristeyho. Díky nabídce univerzity v Bristolu se již rozhodl trvale usadit ve Velké Británii (jak to před ním učinil již jeho přítel N. Tinbergen), ale kvůli přímluvě německých vědců z Ústavu Maxe Plancka mu bylo umožněno založit etologický ústav v Buldernu a později v bavorském Seewisenu. Zde získal skvělé podmínky pro svou práci. Začal se věnovat studiu chování nejen vodních ptáků, ale i sladkovodním i mořským rybám. Ústav si záhy získal světový věhlas a mířili do něj skupiny vědců a studentů jak z různých částí Evropy, tak i ze Spojených států.

Lorenzovo zkoumání života divokých hus, vlků a ryb neovlivnilo jen přírodovědu, ale i humanitní obory, zejména sociologii a etiku. Ve svých knihách na základě studia chování a životních projevů zvířat často uvažoval o místě člověka v přírodě. Zabýval se jeho projevy a chováním: hledal smysl lásky, důvěry, ale i agrese či nenávisti v lidském světě. Smysl jeho odkazu v tomto směru je v tom, že právě jen člověk disponuje svobodnou vůlí a je plně zodpovědný za své chování. Z tohoto důvodu se etické kategorie, označované jako dobro a zlo, netýkají zvířat, ale pouze člověka. V přírodě bez člověka kategorie zla neexistuje. Lorenz se rovněž neúnavně vyjadřoval k nutnosti zachování svobody vědce v moderním světě. Kritizoval jak média, tak i vědeckou praxi, která se profanuje z komerčních důvodů: „Je to skličující, ale mínění samotných věd vykazuje všechny známky rozkladu (…). Za velkou vědu není považována věda o nejdůležitějších záležitostech na naší planetě ani věda o lidské duši nebo lidském duchu, ale ta věda, která slibuje peníze, energii nebo moc, i kdyby to třeba byla moc zničit všechno skutečně veliké a krásné.“

Za přínos pro biologii i pro poznání člověka mu byla – společně s jeho přáteli Nikolaasem Tinburgem a rakouským zoologem Karlem von Frischem – v roce 1973 udělena Nobelova cena za fyziologii a lékařství (http://www.nobel.se/medicine/laureates/1973/index.html). Profesor Konrad Lorenz zemřel 27.2. 1989.

Zdroje a literatura:

Česká vydání knih Konrada Lorenze:
Vrozené základy učení (in: O biologii učení, Academia, 1974)
Osm smrtelných hříchů (Pyramida, 1990)
Takzvané zlo (Mladá fronta, 1992, Academia 2003)
Základy etologie (Academia, 1993)
Budoucnost je otevřená – Rozhovor v Altenbergu a texty z Vídeňského popperovského sympozia (společně s Karlem R. Popperem, Vyšehrad, 1997)

Internet:
Konrad Lorenz-Institut für Vergleichende Verhaltensforschung
http://www.oeaw.ac.at/klivv
The Konrad Lorenz Institute for Evolution and Cognition Rechearch
http://www.kli.ac.at
World of Ethology
http://kalan.freeyellow.com
Introduction to Ethology
http://cas.bellarmine.edu/tietjen/Ethology/introduction_to_ethology.htm
Journal of Ethology Homepage
http://wwwsoc.nii.ac.jp/jes2/JE.html
Rozhovor se Zdeňkem Veselovským, českým žákem Konrada Lorenze
http://www.iabc.cz/Clanek5481.htm

autor Jan Kapoun