Student World

To, co většina lidí preferuje, je nějakým způsobem evolučně podmíněno. S touto tezí asi rámcově souhlasíme, zbývají však problémy. Z části subjektivní povahy – víme, že řada našich sklonů je vysloveně maladaptivních. No dobře, to se dá vcelku vysvětlit tím, že v evolučním výkladu jde o většinu, a pisatel nebo čtenář článků o evoluční psychologii prostě nepředstavuje průměrný vzorek, už jen proto, že průměrný člověk se ničím takovým jako evoluce nezabývá. Druhý, zásadnější problém, je ovšem ve výše uvedeném vyjádření „nějakým způsobem“. Jenže jakým konkrétně?

V praxi to funguje nejspíš tak, že prostě zjistíme nějaké většinové preference, a vysvětlíme je odkazem na evoluční dědictví před nějakými 100 000 (a více) lety v Africe. Výsledky mohou být zajímavé.

Viz např. článek: Muži a ženy preferují jiné barvy – a nemusí to být kulturou

Pokud dnes tyto sklony nevedou nutně k dobrým koncům (přejídání se apod.), vysvětlíme je prostě tím, že tehdy výhodné byly a základy lidské psychiky se od té doby nestačily proměnit. Takovýhle způsob výkladu bude jistě rámcově rozumný, ale přece jen poněkud „gumový“. Ať to totiž dopadne jakkoliv, nějaký příběh/výklad půjde vymyslet, a to dokonce výklad, který bude dávat smysl. Samozřejmě pak bude možné nějak dále dedukovat, co by z výkladu mohlo vyplývat, a to testovat a hypotézu falzifikovat…

Dobře, samozřejmě dedukovat z evoluční minulosti to, zda budeme preferovat jako způsob trávení volného času solárium nebo multikino, je přitažené za vlasy (nejspíš prostě půjde o různé strategie s různou frekvencí zastoupení v populaci – to je však opět nic neříkající). Ale co preference krajiny? Líbí se nám pobřeží, les mírného pásma, poušť, ledová pustina, savana nebo obilné pole či městská zástavba? Protože v nějaké krajině na rozdíl od multikina lidé žijí po celou dobu své evoluce, tady by se evoluční minulost mohla na většinových preferencích nějak projevit. Minimálně posledních pár milionů let se evoluce našich předků odehrávala v prostředí afrických savan.

(Jisté komplikace s datováním, kdy se vlastně naši předkové přemístili z pralesů do savan, viz také: První hominidi chodili po dvou v pralese)

Existuje tedy i tzv. prospect-refuge teorie, která právě z evoluční minulosti odvozuje současně estetické preference našeho vztahu ke krajině. Konkrétně z ní vyplývá:

– krajina musí být prostupná

– krajina musí poskytovat úkryt

to proto, že lidský způsob života, lov i ochrana, stál především na strategii „vidět a nebýt viděn“. V krajině současně musí být zdroje, především voda, což se pozná podle přítomnosti zelené vegetace. Kde je vegetace, tak bude i nějaký býložravec, kterého bude možné sníst (stejně jako vegetaci). Jsme tedy fytofilní a hydrofilní. Ovšem vegetaci budeme preferovat jen potud, pokud nám nebrání v pohybu, žádná Amazonie nebo Boubín, spíše park. A potom existuje ještě speciální savanová teorie, vlastně podmnožina teorie prospect-refuge, ovšem mnohem konkrétnější.

Je to ale opravdu tak? Proti celé teorii existuje i celá řada námitek, ať už mají teoretickou nebo empirickou povahu. Například lidé podle všeho preferují krajinu, v níž jsou viditelné stopy lidské přítomnosti. Nadto výrazný vzestup lidské kultury i početnosti populací byl spojen spíše s expanzí mimo prostředí savany, respektive i mimo Afriku. A jak to, že se lidé s těmito (jakoby snad neadaptivními) preferencemi vůbec byli schopní rozšířit celosvětově?

K tomu se váže i otázka vnímání umělé krajiny (nebo třeba i výtvarného umění). Savana není nijak pravidelná, odpovídá spíše anglickému parku. Přesto před touto módou dominovala obliba parků francouzských (snaha v umění skutečnost geometrizovat). Dnes se nám líbí i ledovce nebo hory. Nicméně škoda se v podobných námitkách utopit a vzdát se pokusu o sjednocující výklad.

Takže – není možné vytvořit i nějakou teorii konkurující preferenci savany? Možná ano, je zde koncept ARE (Adaptively relevant environments). Podle tohoto značně obecnějšího přístupu „by měly být preferovány takové krajiny, které umožňují exploraci a zároveň jsou dostatečně přehledné tak, aby nedošlo ke ztrátě orientace.“

Podrobnosti o estetickém vnímání krajiny v souvislosti s pohledem evoluční psychologie přináší článek na dále uvedeném odkazu.

Zdroj: Marco Stella, Karel Stibral: „Krajina a evoluce“? Evolučně-psychologické teorie percepce krajiny, text on-line 

autor Pavel Houser